33. období Imperiálního věku - 11

Krátce po poledni dorazila Corridan do Vaerdalonu, kde jí Turok s nadšením referoval o velkém počtu elfů přicházejících ze severu. Krátce spolu prodiskutovali nejdůležitější události, které se v městě za její nepřítomnosti udály, a poté znovu nasedla na koně. Po cestě na sever se úmyslně vyhnula Dlouhému luhu, kde přebýval její bratr, a vydala se ještě o kousek severněji do Krátkého luhu. V mysli už viděla samu sebe, jak schází po schodišti a prostupuje zrcadlem do podzemní Cesmínie. K jejímu překvapení ji však u hlavního stromu uvítala bratrova stráž. Elfové jí pokynuli na pozdav a ona začala stoupat po točitých schodech vzhůru do koruny stromu. Nahoře, pohodlně usazen, na ni již čekal Crannis se svou ženou. Dinnis druidku pozdravila a s výmluvným úsvěvem si pohladila břicho. Zato bratr bez pozdravu na ni uhodil. "Jak si to představuješ - vybírat tak nízké daně? Kvůli tobě mladí z obou Luhů opouštějí svůj rodný kraj, svůj domov, kde mohli žít po boku svých elfských předků! A odchází do té tvé vesnice, kde mísí svou vznešenou krev s těmi barbarskými lidmi. Jakoby nestačilo, že náš otec nad tebou zlomil hůl a náš lid na tebe pohlíží jako na cizinku. To snad s sebou chceš stáhnout i ostatní z elfské krve?" Zaražená druidka na něj hleděla, nevěda co říci. Poslední putování s družinou ji stálo mnoho sil. Mnohokrát byla nucena spolknout svou vlastní hrdost a beze slova přijmout pokoření, několikrát na této cestě dokonce přišla o život. Mnoho nechybělo a přišla i o svou vlastní duši a neskutečně se těšila domů. Na bratra bohužel zapomněla.

S posledním vypětím sil odsouhlasila Crannisovi, že mu do dvou týdnů dá oficiálně vědět, zda-li budou ve Vaerdalonu zvýšeny daně či zda mu zaplatí ztráty způsobené odchodem mladých na jih, a vstoupila do Cesmínie. K jejímu smutku však zjistila, že její muž i druid Peninah, Medvědí tlapa, odcestovali před pár dny do Bílé pevnosti na radu druidů. Místní elfka Máňa ji při průchodu osadou stihla informovat, že před týdnem bylo ve vesnici pozdvižení a dům místního obchodníka Lippa do základů vyhořel. Obchodníka samotného prý našli viset na silné větvi hlavou dolů, z uší i z nosu mu vedly zaschlé praménky krve. Corridan prozkoumala přilehlé okolí i hořeniště, avšak krom Dwarské pálenky ve sklepení a Haraldových stop v blízkém lese nenašla žádné další indicie. Rozhodla se posečkat doma, věnovat se synovi a vyčkávat příjezdu svého muže.

Vařečka začal jako každé ráno tradiční procházkou po lazaretu. Lůžka byla obsazena nakaženými morem a jeho úkolem bylo mírnit jejich poslední dny bolesti. Při ošetřování posledního vstoupil do budovy hlavní lazebník a pustil se s kudůkem do hovoru. Bylo nasnadě, že lazebníkovu mysl něco trápí, a nakonec se Vařečkovi svěřil, že v rodině kolují fámy o tom, že Dwarové nedodržují nepsanou dohodu a fušují Survinským do alkoholu. Jako vždy mlčenlivý alchymista jej vyslechl, poplácal po rameni a vydal se do blízké hospody, kde si poručil pivo a zádumčivě pozoroval lokál, zatímco upíjel snídani. Jeho pozornému oku neunikla láhev tvrdého alkoholu, která kolovala u vedlejšího stolu, a jeho zrak se zastavil na napůl stržené Dwarské etiketě. Později toho dne se při vyměňování obvazů nemocných lazebníkovi zmínil o Dwarské pálence v místní hospodě, lazebník uznale pokývl hlavou a toho dne už jej Vařečka neviděl.

Zatímco kovář vyklepával Bergenovu zbroj, rozhlížel se hraničář po přecpaném tržišti. Zhluboka se nadechl vzduchu prosyceného vůní pečeného masa, nakládaných cibulek a zpocených obchodníků a na jeho tváři se rozlil široký úsměv - konečně doma! Za jeho zády se ozvalo chrchlání, to kovář naolejoval jeho Tarsil a teď jej za pomoci plivanců leštil k dokonalosti. O pár okamžiků později procházel Bergen úzkými uličkami města a nevěřícně si prohlížel svůj čistotou jiskřící meč, když jeho pozornost upoutal dým stoupající z domu nedaleko. Střecha posledního řadového domu byla v plamenech a z jeho oken se hrnul černý mastný dým. Prodral se přes řadu čumilů blíže a naskytl se mu pohled na vstup do tohoto domu. Na červených lakovaných dveřích bylo přibito dítě, od krku dolů bylo pokryto krustou vlastní zaschlé krve a jeho černá spálená kůže se na mnoha místech již odlupovala. Hraničář neváhal ani okamžik. Sundal tělo z již horkých dveří, položil je na dlážděnou silnici a pokusil se je pomocí svých schopností oživit. Nad střechy domů se vznesl bolestný dětský křik.

Kontroloval proti světlu svíčky čistotu právě vydrhnutého flakónku, když z hlavní síně zaslechl vrznutí dveří a rázné kroky. Ve dveřích alchymistovy komůrky stanul zadýchaný Bergen s čímsi v náručí. Stačil mu jeden pohled na kňourající dítě v jeho rukou, bez dlouhého přemýšlení vybral pár lahviček ze svého stolu a balík obvazů a pokynul Bergenovi, aby jej následoval na jedno z mála volných lůžek ve velké síni. Díky Vařečkovým hbitým rukám se přerývaný dech dítěte změnil na tiché oddechování připomínající šustění suchých podzimních listů. Ujistil chodce, že tvorečkovi bylo poskytnuto vše, co bylo v jeho silách, a poslal jej domů. Ještě jednou jej prohlédl, zkontroloval obvazy, jestli někde neprosakují, a vydal se na večerní krmi do blízké hospody. Zima o sobě již dávala znát, a přestože nahoře v horách mívali mnohem třeskutější mrazy, byl moc rád, že se může zahřát miskou čočkové polévky a pár panáčky místní pálenky. Zamyšleně žvýkal patku chleba a přemýšlel nad nadělením, které mu Bergen do lazaretu přinesl, když se zvláštním pocitem pozvedl zrak a zjistil, že na něj zírá cizinec. Stál tam v kožených holínkách a kalhotách, ruce složené na hrudi. Zpod kápě na něj zíraly tmavé pichlavé oči, černý knír a bradka nehalily žádný úsměv. "Kůže už musí být používáním změklá a vyhlazena k dokonalosti." pomyslel si alchymista, když cizinec neslyšně zasedl na lavici u stolu. Vedle misky s polévkou přistál měšec. Střízlivým okem by jej ohodnotil na slušných 40 zlatých. "Můžeš to brát jako poděkování naší rodiny, příteli." naklonil se cizinec k Vařečkovi. "Bez tebe bychom tu krysu, která pomáhá těm Dwarským parchantům pašovat chlast, nevypátrali. Takové bystré oči bychom do naší rodiny potřebovali, jen co je pravda." Vařečka hodil pohledem po naditém váčku a beze slova se vrátil ke své večeři. Neměl chuť se s kýmkoli v tomto městě paktovat, vždycky z toho koukalo více problémů než výhod. Po drahné chvíli vzhlédl a jeho pohled se setkal s tvrdým pohledem cizince. "Nemluvíš, to se mi líbí. Není nic horšího, než tlučhuby. Ber tohle jako zálohu. Brzy tě vyhledám, proběhne ještě rituál přijetí. Kup si něco - šperky, kurvy nebo boty..." pohlédl se zvednutým obočím na Vařečkovo obutí, přistrčil mu váček s penězi, a než se kudůk zmohl na odpověď, byl pryč.

"To je přeci bláznivý chlap! Co si myslí!" přecházel Bergen rozčileně po místnosti. Vařečka odešel před pouhým okamžikem. Svěřil se mu, že jej Survinští proti jeho vůli chtějí přibrat do rodiny a že už dokonce ví, který prevít zapálil ten řadový dům. "Ale řekne mi kdo, abych s tím mohl něco udělat? Samozřejmě, že ne! Tvrdohlavý, samolibý blázen, vůbec neví, s kým si tu zahrává. " zahrozil vzteky na podobiznu nějakého elfa visící na zdi jeho pracovny. "A pak ještě to nevinné dítě... prý jej zabili, když večeřel v hospodě. Podřízli jako jehně... a za to někdo zaplatí!" Sundal ze židle svůj plášť. Vydal se drožkou přes celé město nahoru k dračímu chrámu. Byl už pozdní večer, ale ve Strýcově pracovně se stále ještě svítilo. Vystoupal nahoru po nesčetných schodech, zaklepal a po chvilce šramotu na druhé straně dveří byl pozván dále. Adam se s úsměvem znovu rozvalil v rozložitém Strýcově křesle, položil nohy na leštěný stůl a založil si ruce za hlavou. Strýc byl protektorkou Eldebarií vyslán na diplomatické cesty na jih a Adam si užíval prozatímní vlády nad městem plnými doušky. Se zaujetím vyslechl Bergenovu litanii na téma tajnůstkářský alchymista a za měšec o hodnotě sta zlatých mu slíbil, že z alchymisty nebolestivou cestou dostanou popis osoby, která byla s nejvyšší pravděpodobností vinna vypálením Survinského domu a zároveň i vrahem dítěte.

Bylo slunečné, ale o to mrazivější ráno, když se Vařečka vrátil z trhu s vakem naditým novými obvazy, kádinkami a pytlíky sušených bylin. Ve své komůrce se chvíli krčil nad hrncem, a když se o pár okamžiků později napřímil do své kudůčí výšky, bylo jeho tělo, nebo alespoň jeho viditelná část pokrytá boláky a vředy, které provází pokročilejší fáze morových ran. Spokojen se svým výtvorem a jistotou, že se k němu žádný agitující Survinský po nějakou dobu nepřiblíží, vyšel za opravdu nemocnými. K jeho překvapení se nad jedním z nich skláněla bylinkářka, se kterou se potkal krátce po příjezdu do města a sám byl udiven, jak rychle mu ta stará seschlá ženská přirostla k srdci. Prozradil jí důvod svého maskování, a jakmile byla obava o jeho zdraví zažehnána, pustili se společně do ošetřování ležících.

V tu chvíli však do místnosti vpadlo pět chlapů, přítomností cizí ženy se nenechali vyvézt z míry. Popadli oba dva, šoupli je do vozu a za chvilku se Vařečka i bylinkářka ocitli ve sklepení napůl rozpadlého domu na okraji Vanderské čtvrti. Polonazí, s rukama za zády svázanýma klečeli na kamenné podlaze. Naproti nim seděl hubený chlap v kožených kalhotách a lněné košili. Ti větší a silnější stáli u stolu s nástroji a alchymistovi stačil jeden pohled, aby věděl, že jsou to nástroje mučící. "Vypadá to horší, než to ve skutečnosti je. Potřebujeme od tebe pár informací, to je vše. Vlastně jenom jednu, pak můžete s babkou zase vypadnout." pronesl muž nezvykle vysokým hlasem. Jeho rty se zkroutily v úsměv, oči však zůstávaly chladné. Následoval jednostranný monolog, přičemž hlas vyslýchajícího měl stoupavou tendenci. Vyděšená bylinkářka vrhala pohledem z chlapů na Vařečku a zase zpátky, zatímco se třásla zimou a strachem. Vařečka se zarputilým výrazem na tváři mlčel a vyzývavým pohledem odhodlaně zíral na vyslýchajícího. Tomu přeskočil vzteky hlas a vyštěkl rozkaz na své nohsledy. Rozvázali Vařečkovi ruce. Jeden mu zkroutil pravou ruku za záda a druhou ho držel pod krkem, druhý poskok držel alchymistovu levačku na stole. Další přistoupil s kleštěmi a rychlým pohybem mu vyrval nehet. Když se však Vařečkova ochota spolupracovat neobjevila, byl mu vytržen další. Vyslýchající další trhání zarazil a beze slov ukázal na bylinkářku, která spustila nepřetržitý proud proseb, který se změnil na uplakané drmolení modlitby. Alchymista potlačující bolest a třas ve zraněné ruce se zděšeně podíval na starou ženu, když mu výhled zaclonil další pomocník. Poslední, co viděl, než jej rána do spánku poslala do sladkého bezvědomí, byla hrůzou stažená tvář ženy ležící v kaluži vlastní krve.