33. období Imperiálního věku - 12

Zadýchaná vyběhla z drožky a nedbaje pokročilé noční hodiny zabušila vší silou na léčitelovy dveře. Zpráva o nemoci otce, která se objevila z ničeho nic a která se zhoršila natolik, že nebyl schopen návratu do Dlouhého luhu, ji zastihla v zahradách Thelasu. Rozhodla se nečekat na návrat svého muže, sbalila syna i s chůvou a společně vyrazili koňmo na jih. Teď tu utrmácená stála v tom necivilizovaném lidském městě. Dveře se otevřely a Corridan se zarděla, když ji léčitel Joskáp vpustil dovnitř. Poznala jej při první návštěvě města, a přestože účinky akátového vína tehdy potlačily její zábrany, byla teď vděčná za přítmí, které v jeho příbytku vládlo a krylo její rozpaky. Zavedl ji za spícím otcem, jemně jej nadzvedl a ukázal jí čtyři pravidelné vpichy na jeho bedrech. Usoudil, že elf byl před delší dobou otráven jedem, s nelibostí však přiznal, že podobné účinky jedu nikdy neviděl, a navrhl, aby se na to podíval ještě jiný lékař.

Probudily jej rány na těžká dubová vrata. Alchymista utrousil pár sprostých slov a opatrně se přetočil na druhý pohmožděný bok. Uběhlo pouze pár hodin, co se probudil na chladné podlaze lazaretu, a stálo jej hodně sil dostat se do své postele. Bušení však neustávalo. Vyhrabal se tedy opatrně na nohy a sotva otočil velkým železným klíčem v zámku, vběhla dovnitř jako velká voda Corridan. Okamžik zírala na monokl na jeho tváři, načež jej chytila za ruku a táhla ven ze dveří neustále opakujíc, že její otec může přijít o život a že jí musí okamžitě pomoci. Vrátil se do své komůrky, aby s sebou vzal to nejdůležitější. Když se však vracel zpátky, přicházela mu Corridan již naproti. Těsně ji následoval muž s dýkou na jejím hrdle, stejně tak vstoupil vylekaný kočí, nakonec vpochodovali dovnitř další tři chlapi. Teprve posledního Vařečka poznal - to ty jeho elegantní kožené boty. Ukázalo se, že jej znovu přišel pozvat do rodiny, znovu a naposled. "Neexistuje, že by se někdo nepřidal do rodiny, a zůstal naživu. Kam bychom s takovou přišli?" pronesl Survinský a tázavě pohlédl na Vařečku. Ten však nehnul ani brvou. Survinský mávl rukou ke kočímu a zloděj, který jej pevně držel, jediným pohybem ukončil jeho život. Vařečka pohledem vyhledal Corridan, neznatelně na sebe kývli a v okamžiku v lazaretu zůstali jen nemocní a překvapení lupiči. V nastalém zmatku, křiku a řevu si nikdo nevšiml dvou sotva postřehnutelných obláčků mlhy, které se vypařily do lazaretních zahrad.

Přestože noc již pokročila, Bergen byl stále ještě vzhůru. Po dlouhé době byl zase doma a rozhodně se tuto noc nechystal prospat. Muchlování se ženou však přerušilo sotva slyšitelné zaklepání na dveře. Tiché křídlo paláce ožilo: "Kdo to může být v tuhle pozdní hodinu? Jestli tě zase někam tahají, ať si mě nepřejou!" K Bergenově překvapení stál přede dveřmi Adam, v napřažené dlani mu podával váček sta zlatých. Polonahý vyšel na chodbu a zavřel dveře, aby trochu ztlumil hlas nadávající manželky. "Hele, jak to říct, chlapi to s tím výslechem trošku přehnali, tak ti ty prachy vracím. Nic z něj prý nedostali. Chtěli se mu znovu mrknout na zoubek, ale předběhli je Survinští. Prý ho a tu tvou druidku zatáhli zpátky do lazaretu a ještě nevyšli ven."

Lazaret nad ránem byl tichý a prázdný, přeživší nemocní tvrdě spali a podlahy zářily čistotou, jako by tudy zrovna prošel průvod uklízeček. Hraničář se otočil k odchodu, když se ozvalo zavrzání nenamazaných pantů a ze skladu vykoukla Corridan, o trochu níže se objevila hlava kudůkova. Společně nastoupili do vozu, který stále ještě osamoceně stál před budovou a na naléhání Corridan zamířili k Joskápovi. Léčitel poznovu ukázal alchymistovi a hraničáři čtyři vpichy, kudy do těla s nejvyšší pravděpodobností vstoupil jed. Díky svým zkušenostem z cest jej Bergen identifikoval jako jed fonorského pavouka, se kterým měl tu čest v Eldebarském dvorci. Zatímco se Corridan vydala zpět do paláce správce, aby strávila drahocenný čas se svým dítětem, a alchymista s léčitelem s nadšenými výrazy a vášní pro své řemeslo vařili a připravovali protijed, vyrazil Bergen do hospody v místní čtvrti. Pivo před ním stálo hned, jakmile se usadil k baru. Nemusel se ani rozhlížet, stačilo poslouchat. Mládenec, jehož Corridan popsala jako jednoho z hrdlořezů, zrovna vstával od nejhlučnějšího stolu v lokálu a potácel se k zadnímu vchodu, který vedl ke stájím a toaletám, jak hospodský nazýval prostou kopu hnoje. Bergen jej trochu znal, jednalo se o lupiče z party dobrodruhů, která stejně jako on sloužila Siru Eldranovi Diamskému a hraničářově družině konkurovala. Za pár okamžiků již mladíka vyslýchal v nedaleké nepoužívané stodole. Pod silou a tvrdostí jeho pohledu z mladíka vypadlo, že si vzali u správce na nějakou dobu volno a přivydělávají si pár zlaťáků u všech rodin ve městě, jednou tam, podruhé zase jinde. S křivdou na jazyku přiznal, že zbytek družiny jaksi město opustil, aniž by jej vzali s sebou, a s největší pravděpodobností se vydali na sever.

Nazítří z rána vyrazil z města osamělý jezdec směřující na sever a nedlouho po něm severní branou projel těžce naložený zdobený kočár. Při slunci západu kočár projížděl branou statku, před jehož hlavní budovou již společně s Bergenen stál Bartoloměj. S uctivým výrazem ve tváři přiběhl k vozu, otevřel jeho rytinami pokryté dveře a nabídl návštěvníkovi pomocnou ruku. Na ušlapaný hliněný dvorek sestoupil vytáhlý elf vyššího věku. Vlasy barvy obilí lemovaly přísnou, kamennou tvář, pevně sevřené rty naznačovaly nesouhlas a chladné modré oči provrtávaly Bartoloměje jako nebozez. Vzápětí z vozu důstojně a klidně sestoupila Corridan a obřadně představila svým přátelům svého otce, knížete Orkanna Lesního. Bergen pozval vzácnou návštěvu dál a následoval jej dovnitř svého obydlí, zatímco bezradná Corridan na dvoře šermovala rukama a ukazovala Bartolomějovi všudypřítomné bláto, neuklizené pracovní nářadí a protékající střechu vedlejší stavby. Obydlí to bylo skromné, ale vevnitř čisté a večeře probíhala v tolerantním a chladném klidu do okamžiku, než dovnitř vběhla Bartolomějova žena a jeho dvě děti. Bez ohledu na zaraženého knížete spustila držkovou na svého muže, kde se celou dobu poflakuje, že potřebuje peníze a jeho pomoc a že je neschopný manžel. Válečník si to však nenechal líbit, a přestože se snažil hádku zpočátku zahladit a ženu utišit, nakonec na sebe přes stůl řvali oba. To vše bylo doprovázeno křikem rozjařených dětí, které měly radost, že se něco děje a běhaly jako splašené po místnosti do doby, než si všimly Corridanina syna. Tanus, který si doposud hrál s dřevěným mořským koníkem, darem od Efínie, se zarazil a pozoroval nastalý rej se stoickým klidem.

Jakmile si k němu děti klekly a začaly na něj šišlat obecnou řečí, vstal kníže od stolu a s bohorovným klidem požádal Bartoloměje i s jeho celou rodinou, aby jej následovali do vedlejší místnosti. Uběhlo snad pár minut, ale táhly se jako věčnost, než se dveře otevřely a vytáhlý elf pokynul rukou své dceři. Stanula po jeho boku a pohlédla na usmívajícího se družiníka, který spokojeně oddechoval v posteli v láskyplném náručí své spící ženy, kol dokola utlačován spokojenými chrupkajícími dětmi. "Tak má vypadat spokojená rodina. Zři a uč se." pronesl hlasem nepřipouštějící námitky a odešel dojíst večeři. "Nakonec to nebyl tak špatný večer, jak jsem se v okamžik příjezdu obávala." dumala Corridan hladíc Tana sedícího jí na klíně, zatímco kočár překonával nástrahy hliněné cesty. Kromě neutichajících připomínek otce, který nesouhlasil s tím, jak jeho dcera vede svůj život a rodinu, proběhla večeře v klidném duchu a dokonce byly navázány obchodní styky mezi statkem a Dlouhým luhem.

O dva dny později se brány statku otevřely a jeho správci jej poznovu opustili. Nahoře na kopci se Bartoloměj naposledy obrátil, aby zahlédl manželku stojící v bráně ukazující mu sprosté gesto. S povzdechem pobídl koně a vyrazil za Bergenem, zatímco slunce vstávající mu po pravici se vydalo na svou každodenní pouť.