33. období Imperiálního věku - 14

Na stále ještě doutnající střechy domů padla tma, přeživší a unavení odpočívali v hospodě a ranění trpěli potichu v narychlo zbudovaném lazaretu na náměstí. Bartoloměj do sebe naházel střídmou večeři a vydal se vyzpovídat jedinou přeživší. Zatímco tam stál nad prázdným lůžkem a přemýšlel, zda-li má vyhlásit poplach, boční plachta se zvedla a vzniklou mezerou se protáhl barbar Obadijah následovaným krollem Kerah, přes rameno přehozenou drobnou postavičku. Shodil ji z ramene na provizorní lůžko, mrknul na Bartoloměje a následován Kerahem vyšel do chladivé noci.

Trpaslice byla očividně v bezvědomí, žebra měla pokryta čerstvými modřinami z výslechu a na skráni v hustých rusých vlasech ji zasychala krev. Bartoloměj její zranění ošetřil, jak nejlépe jako válečník dokázal, a přivázal ji za ruce i nohy k nohám postele. Přitáhl si k ní židli a hlídal, avšak brzy jej přemohl spánek a hlava mu klesla na hruď. Probudil jej šramot a dřevěné skřípění provizorní postele. Trpaslice se kroutila jako úhoř a snažila se vykroutit ze sevření pout. Všimla si, že je její dozorce vzhůru, upřela na něj zelenooký pohled a snažila se s ním vyjednávat, aby ji pustil a umožnil návrat k jejím lidem. Válečník protestoval a na oplátku se pokoušel vytáhnout z ní informace, proč se skupinou zaútočila na osadu a jaký je jejich další plán. Trpaslice však byla neskutečně hubatá a přiznala jedině to, že se jmenuje Rabeka. Pře to byla dlouhá a málokterý raněný dokázal té noci za neustálého hučení vyslýchané a vyslýchajícího usnout.

Brzy nad ránem se potichu otevřely dveře Bergenova pokoje a hraničář potichu vyklouzl na chodbu. Po špičkách přešel kolem dubových dveří, za kterými spala Mene - kouzelnice, která se jej celý předchozí večer pokoušela svádět, a on jejím svodům taktak unikl. Minul sotva její komůrku, když klika dveří zaskřípala a na chodbu se vpotácel unavený, ale šťastný a spokojený Jogli. Chňapnul jej za paži a teprve až na schodech se odvážil šeptem promluvit. Předchozího večera si jej hostinský Pidloch vzal bokem a prozradil mu, že trpaslíci mohou mít ještě další záminku, proč na vesnici útočit. Bronn zde před pár dny přespal a se skupinou kopáčů se údajně vydal dál do hor. Problém je v tom, že trpaslíci našli u nedalekého rozcestí rukáv z jeho šatu a všude stopy krve. A protože krev už v nich tak jako tak vřela kvůli neshodám s tesařem, přisoudili trpaslíci lidem smrt mladého druha. Koně nechali ve stájích, vydali se směrem k horám a vycházející slunce jim pálilo do zad.

Vyčerpaný válečník to vzdal. Trpaslice byla tvrdohlavá a držkatá, z neustálého dohadování jej bolela hlava i pusa a nakonec se beze slova zvedl, zkontroloval pevnost pout a vypravil se do hostince na snídani. Rabeka počkala, až válečníkova záda zmizí za plachtou, aby se znovu pokoušela vyklouznout ze sevření hrubého konopného lana, když zahlédla pohyb na druhém konci prostorného stanu. Mezi lůžky k ní procházela sličná dívka, v rukou nenesla zbraň, jen na její levé paži se kroutil tepaný had ze vzácného kovu. S mírným úsměvem přisedla na lůžko a začala překvapené trpaslici rozvazovat pouta. Rabeka se posadila, vrhla rychlý pohled na svou zbroj a zbraně složené nedaleko, avšak myšlenku na útěk ihned zavrhla. "Dovol, abych se představila. Jmenuji se Mene a můžu ti pomoci na svobodu. Výměnou však potřebuji odpovědi na pár otázek. Co myslíš, můžeme se bavit jako rovná s rovnou, žena se ženou?" prohlásila měkce a při úsměvu odhalila řadu bílých rovných zubů. Rabeka se zastyděla za své hrubé trpasličí rysy, skryla je za své rusé vlasy a dívce odpověděla na všechny otázky, které jí položila. Na její výzvu pak zavřela oči, a když je otevřela, stála uprostřed obilného pole za hradbou osady a u nohou měla svou výzbroj. Navlékla si ji ve spěchu, zahákla sekeru za opasek a přikrčená se sluncem v zádech se vydala k horám, aby se přes kozí stezky dostala domů.

Začalo se stmívat, když dorazili na místo. Skály lemující stezku zde nestoupaly tak prudce vzhůru a při troše dobré vůle se zde dal rozdělat oheň a přenocovat. Zatímco se Jogli pustil do sbírání chrastí a kůry v nejbližším okolí, hraničář zkoumal okolí a pátral po jakékoli stopě. Při pátrání vylezl nahoru na kopu hlušiny a teprve tam narazil na spousty drobných kapek krve. Bohužel to bylo to jediné, co na místě nalezl a po krátké večeři sestávající se ze sýra a pár planých jablek, které utrhli po cestě, se uložili ke spánku. Mladý kouzelník, který toho předchozí noci moc nenaspal, upadl prakticky okamžitě do sladkého spánku. Lehký spánek hraničáře přerušilo jemné cinkání kamínků, obezřetně se vzdálil od ohně a skryl se za nedaleký skalní výběžek. Netrvalo to dlouho a ze stínů se vynořila malá postavička. Přiblížila se opatrně k ohni, avšak při pohledu na bezelstně spícího člověka u ohně zaváhala s rukou na topůrku sekery. Nakonec našla místo daleko od spáče a přesto dostatečně blízko hřejícího ohně, naposledy se rozhlédla a ulehla ke spánku. Bergen vystoupil zpoza skály, přiblížil se po špičkách k ohni a pěstí zbavil zrzavou trpaslici vědomí.

Nedlouho poté dorazil k ohni chodec Joel následován těžce našlapujícím Bartolomějem. Chodec vrhl pohled na svázanou trpaslici a prohodil: "Tak jsem ti ji vystopoval, tu leží a dokonce ke vší radosti vidím i Bergena. Teď mi můžeš dát ty slíbené zlaťáky a já zase půjdu." Válečník stopaři zaplatil a s nadávkami na bolavé nohy ulehl k ohni.