33. období Imperiálního věku - 2

Orli poznovu s křikem roztáhli svá křídla a vzlétli k nebesům, každý se svým družiníkem na zádech. Naposledy zakroužili nad královským palácem na Edorské hoře a zamířili na západ. Krátce po poledni vysadili družiníky poblíž skromné vísky a vyrazili zpět k domovu.

Družina se tedy vydala vísku prozkoumat, Corridan zamířila do chrámu Pátého boha a ostatní zapadli do hospody s úmyslem vyzvědět o tomto místě co nejvíc. Jaké však bylo jejich překvapení, když objevili naprosto prázdné umyté stoly, a vstříc jim vyšla buclatá hostinská, nadšená, že po dlouhé době zase potkává neznámé tváře a může poslouchat novinky ze světa. Poručili si tedy oběd a pivo a hodnou chvíli s hostinskou rozprávěli, vtipkovali a v případě alchymisty Vařečky i laškovali. Ve vesnici se prý již dlouho nic nedělo, čas od času sem přijedou dobrodruzi a hledají poklady v dávno zarostlých rozvalinách města. Semtam najdou nějakou drobnost v podobě keramiky či kuchyňského náčiní a pak zase nespokojeni odjedou. Také se říká, že ve zdejším kostele přebývá hodný duch, ale kdo ví, zda to nejsou pouhé povídačky.

Kostel byl prostá stavba o jedné lodi s oltářem naproti vstupu, nenápadné schody vedly nahoru k varhanám a pak ještě výš. Corridan prohodila s knězem pár milých slov a vysvětila mu, co tady družina pohledává. Svatý muž přiznal, že mnoho dobrodruhů hledalo v okolních lesích, avšak odešlo s nepořízenou. Jedinou spojnicí se světem je jeden z místních lovců, který pendluje mezi vesnicí a pobřežím, a dováží zboží, které je zde nedostatkové. Po smrti Tara Cesmínského, místního knížete, a útěku jeho ženy Mayr, z rodu Herdenských, do hor, zde nezbylo nic cenného.

S těmito slovy se kněz uklonil a vyšel ven, čehož Corridan využila a pečlivě prohledala kostelní prostory. Když se však chtěla podívat do osobních věcí kněze, po zádech jí přejel mráz a získala pocit, že zde není sama. Za chvíli se kněz vrátil, oblékl své obřadní roucho s medailonem, na kterém byl rovněž vyražen erb Herdenského assyrského rodu. Všichni občané vesnice se sešli a modlitba, ke které se druidka ráda připojila, začala.

Družiníci v hostinci osaměli a zírali na klíč od budovy, který jim majitelka předala s tím, že odchází na bohoslužbu a brzy se vrátí. Vlídnost této ženy byla tak nevídaná a nečekaná, že nikdo nechtěl věřit svým očím a začaly se objevovat myšlenky, že v tom musí být hlubší smysl a že družina může být ve smrtelném nebezpečí. Paranoia vyvrcholila natolik, že se družiníci vydali ke kostelu podívat se na všechny obyvatele na vlastní oči. Počkali až bohoslužba skončí a vydali se promluvit si s knězem. Mezitím se druidka vydala po schodech nahoru okolo majestátních varhanů a po úzkých stupních vystoupala do nekryté zvonice.  Zvědavost jí nedala a třikrát zazvonila mosazným srdcem zvonu, přičemž se nedaleko objevil větrný tunel a po jejím boku se zjevil duch se slovy, že zde nemá co pohledávat. Překvapená elfka se obrátila na patě a vydala se po schodech zpět, náhlý náraz energie ji však udeřil do zad a ona se zkutálela po schodech dolů. Po ošetření nahlédli s Bergenem do místní kroniky a zjistili, že se v okolí kostela bude nacházet teleportační runa, kterou Tar často využíval.

Po složitém zkoumání a za hlasitých obav kněze vynesli kamenný oltář ven na místo, kde Corridan viděla po zazvonění větrný tunel, a Vařečka se vydal nahoru do zvonice. Tři údery kostelního zvonu stačily, aby se větrný tunel nabil dostatečným množstvím magenergie a postupně přenesl družiníky z tohoto místa. Ocitli se v kamenných podzemních prostorách, kde postupně narazili na medvědici s medvíďaty, zombie a ghúly. Protože však čas postoupil, vrátili se zpět do doupěte medvědice a ulehli k odpočinku.