33. období Imperiálního věku - 4

Mlha halila medvědí doupě, když se družina pozvolna připravovala na další návštěvu podzemních prostor. Mírný vtíravý deštík se jim dral pod zbroj a kápě, když Bartoloměj vstoupil do podzemí, následován chodcem a druidkou, na jejímž rameně spočívala šotčice a po boku se nemotorně klátilo medvídě. K jejich překvapení se však podzemí znovu hemžilo ghúly a mumiemi a nezbylo tedy, než je porazit znovu. Bartoloměj prohledával zbytky posledního padlého ghúla a znovu pohlédl na dívky, které se krčily v rohu u lucerny. Již od rána se chovaly prazvláštně a válečníkovi to nešlo z hlavy. Umínil si, že tomu přijde na kloub a po zbytek dne je bude pečlivě pozorovat.
Pro nedostatek protestu vyrazila družina za Bergenem, který neohroženě postupoval klikatými chodbami vpřed, až dorazili do velké kamenné síně, jejíž severní stranu ode zdi ke zdi zaplňovalo zrcadlo a vedly z ní dvě chodby dále. Bartoloměj přistoupil k té vedoucí na východ a chystal se naslouchat, když jej oslepilo zářivé světlo plamenů. Východní chodba byla lemována z obou stran kanály věčného ohně a teplota se neustále zvyšovala. Bergen se pohrabal v hlubinách svého batohu a vytáhl Jiskru - róbu proti ohni a vyrazil sám ohnivou chodbou. A tak zatímco Bartoloměj prohledával zrcadlo a snažil se zjistit, jestli není součástí nějakého mechanismu, a dívky postávaly ve světle lucerny, Bergen vstoupil do místnosti, jež vypadala jako malá modlitebna. Porazil mumii pantera, která prostor hlídala, a nalezl rubín. Vydal se dále a zastavil na malém rozcestí, nevěda kudy pokračovat, když se zpoza rohu vynořilo vyhublé stvoření a představilo se jako Mesároš. S radostí, že zde již není sám, následoval Bergena i k podzemnímu jezeru obývavaném hatari - příšerkou ropuše podobné, v jejímž pelechu našel diamant. Nebylo již kudy dál, a proto se vrátili zpět ke družině.
Všichni se pak vydali poslední neprozkoumanou chodbou a objevili ledem pokrytou místnost, která byla pro změnu lemována koryty plnými ledu, nad kterými visely vaky starého plesnivého masa. Bergen vrazil meč do prvního vaku, vyšplíchl na něj zelený hlen a utíkal se tedy opálit do ohnivé místnosti. Protože se Mesároš ukázal jako nadmíru otravné stvoření, rozhodl se pro tuto chvíli zanechat družinu svému osudu a prohledat podzemí na vlastní pěst.
Vrátil se do kruhové místnosti, kde se toho rána znovu setkal s ghúly, a objevil mechanismus, který mu otevřel severní chodbu. Po chvíli narazil na kdysi tajné dveře, stářím však jejich ochrana poklesla a jejich hrany byly oku znatelné. Jeho prsty klouzaly po chladném kameni, jak se snažil najít mechanismus, když se bloky, které tvořily chodbu za jeho zády, s rachotem srazily a uzavřely cestu zpět. Ozvalo se zaskřípění mechanismu a ve zdi se otevřel otvor, kterým začala do uzavřené místnosti proudit ledová voda. Chodec se rozhlédl, v místnosti však nebylo zhola nic a snažil se zachovat si jasnou mysl. Obrátil se tedy k tajným dveřím, poklekl do hluboké vody, přiložil na ně dlaň a promluvil k samotné jejich podstatě - ke kameni, kterým kdysi byly. Nestalo se však nic, znovu se soustředil, tentokrát na dřevěnou závoru, která dveřím zabraňovala v pohybu, zatímco mu chlad z vody pomalu prostupoval celým tělem. Překážka povolila, dveře se otevřely a Bergen doslova vypadl do dlouhé temné chodby.
Mezitím se zbytek družiny snažil domluvit s ledový stvořením - Lighedem, jehož úkolem tady dole bylo chladit zásoby potravin. Nedorozumění, při kterém mu Bartoloměj s Corridan vpadli do ložnice a za trest byli Lighedem zmraženi, Mesárošem otravováni, bylo zapomenuto a nyní se snažili něco vykšeftovat. Lighed prošel ledovou zdí, pomohl Efínii dostat se rovněž skrz a Bartoloměj s Corridan osaměli sami s Mesárošem. Tou dobou už oba tušili, že s ním není něco v pořádku a snažili se mu vyhýbat. Mesároš byl naopak nadšen jejich přítomností a měl radost z každé pozitivní i negativní reakce na jeho chování. Efínie vyklouzla ze zdi, že prý nenašla nic důležitého, a tak družina vyrazila po stopách chybějícího družiníka. Prošli místností, jejíž podlaha byla mokrá a klouzavá, a před nimi se skvěla dlouhá temná chodba.
Zaslechli zvuky boje a v temném koutě chodby se skvělo úzké nahoru vedoucí schodiště. Zadýchaní vyběhli poslední schody přesně včas na to, aby viděli, jak Bergen zasazuje spektře poslední úder. Jakmile se chodci vrátila barva a životní síla, rozhodli se pokračovat v cestě. Otevřeli dvoukřídlé mramorové dveře a lucerna ozářila velký, rudým mramorem obložený oltář. V dálce se rozsvítily smaragdové oči a z rohu se ozvalo mručení a chrapot. Pevně mramorové dveře zase zavřeli, zajistili dřevěnou závorou a dohodli se, že na tuto zkušenost se prostě musí vyspat. Vrátili se tedy zpět do medvědí jeskyně, přičemž po cestě setřásli ze stopy Mesároše, a poznovu se uložili ke spánku.