33. období Imperiálního věku - 5

"Vstávat, lenoši, už jste toho nachrápali dost!" skákala Efínie od spící postavy ke druhé. Otravovala tak dlouho, až se celá družina sbalila a ještě zcela neprobuzená se znovu  vnořila do temných chodeb podzemí. Pokračovali již známými chodbami, jejichž obyvatele vybili předešlého dne. Když však dorazili na první křižovatku, zjistili, že jejich zbraně nebudou mít dlouhého odpočinku. Prostory se hemžily nemrtvými, které bylo třeba znovu poslat k věčnému spánku. Dorazili až k těžkým dvoukřídlým mramorovým dveřím, když na ně znovu zaútočila spektra. Jednalo se však o pouhý stín nemrtvého, se kterým bojoval Bergen posledně, a tak ani ona nebyla velkou překážkou.

Družina jako jeden muž vtrhla do místnosti za mramorovými dveřmi. Vařečka lucernou ozářil vysoké chrámové stropy, jako krev rudým mramorem obložený oltář, řadu modlitebních lavic vedoucí až dozadu do tmy. Do tmy, ze které zazářily zelené oči mumií, a Vařečka ustrnul na místě hrůzou s lucernou v ruce. Bergen vyskočil na oltář a mečem pokynul družiníkům, aby se připravili. Mumie s překvapivou rychlostí zaútočily, a zatímco strnulý Vařečka osvětloval bojujícím prostor, ozvalo se z rohu zachřestění kostí. Vysoké stvoření pokryté cáry hadrů, jehož hruď byla chráněna více kostmi, než by se z anatomického hlediska zdálo vhodné, se dlouhými kroky blížila k oltáři. Kostěj minul poslední modlící lavici a pomalým pohybem vytáhl své obroustranné kladivo, jehož násada byla silná jako kmen mladého stromu, a zaútočil na chodce.

Před Vařečku se postavil Bartoloměj a chránil jej před útoky dvou zelenookých mumií, když jej překvapil útok do zad. Na okamžik se ohlédl, avšak viděl pouze nedaleko bojující druidku se šotčící, jak srazily další mumii k zemi. Útok neviděného však přišel znovu a válečník zařval vzteky. Druidka se otočila, soustředila se na neviděné nebezpečí a zaútočila několika údery nenávisti tak silnými, že se za Bartolomějovými zády zhmotnila neviděná hrůza a vyrazila proti ní. Malá šotčice hrůze naproti vrhla trojici dýk, ta zaječela a rozplynula se. Vzduchem proletěly úlomky rudého mramoru, to rozbitý kostěj posbíral zbytky sil. Proti celé družině však mnoho šancí nezbývalo, a tak i on se v pár okamžicích zkácel k zemi. Pod těžkou deskou oltáře nalezli broušené skleněné vejce se zlatou korunkou. "Tarova slza, konečně!" vydechl Bergen úlevou a uschoval drahocenný poklad pod zbroj. Zpohybnili Vařečku a vyrazili do zadních dveří chrámu, které vedly do další z dlouhých chodeb.

Opatrně vstoupili do menší místnosti, která se ukázala být učebnou a pokračovala do malé zaprášené knihovny. Regály se prohýbaly těžkými knihami a nánosy prachu. Zatímco ostatní místnost prohledávali a snažili se najít případnou skrytou chodbu, Vařečka bádal mezi knihami a měl možnost setkat se s místními obyvateli - knižními moli. Najednou Efínie zajásala a zmizela za tajnou stěnou následována Vařečkou. Za pár okamžiků se vynořil z místnůstky se šotčicí na ramení a nábožně zíral na velkou, v černé kůži vázanou knihu. Bartolomějovi stačil jediný pohled, vrazil kudůkovi pohlavek, vytrhl mu knihu z rukou a zmizel za tajnými dveřmi s brbláním, že rozhodně nemá v plánu vynést z podzemí další fonorskou knihu temné magie. Vařečka po něm vrhl zlostný pohled, sevřel ruce v pěst a v očích mu zajiskřilo, to už ale válečník stál znovu ve dveřích. "Že bychom si ji přeci jen vzali? Takovou vzácnost tu nemůžeme nechat jen tak se povalovat... " hlesl a fascinovaně pohladil knihu po hřbetě. "Tak a dost. Kniha zůstane tady a my okamžitě odcházíme." zaburácel Bergen, zatlačil Bartoloměje zpět a pevně chytil dveře. A tak se tam přetahovali, Bergen a Corridan trvali na tom, že kniha zůstane tam, kde byla doteď. Bartoloměj, Vařečka a Efínie protestovali a snažili se všelikými způsoby dosáhnout svého. Nakonec někdo musel ustoupit, kniha zůstala ve svém úkrytu a brblající družina se znovu ocitla na křižovatce podzemních chodeb.

Tu se však zastavil Bartoloměj, že již nechce bloudit v nekonečných chodbách tohohle zatraceného podzemí. Tarovu slzu prý našli a není důvod zde setrvávat. Dívky však mermomocí chtěly pokračovat a Vařečka s vidinou pokladu, který se zde ještě mohl ukrývat, s nimi souhlasil. A tak se družina rozdělila, válečník s chodcem se obrátili k odchodu, alchymista s druidkou nesoucí šotčici na rameně pokračovali vpřed. Kudůk jako první neohroženě vstoupil do místnosti, jež se ukázala být bývalou ubikací učňů. Pozvedl lucernu výš, aby osvětlil co nejvíce, a jeho zrak se zastavil na dvojici pohledných kudůček s černými kudrnatými vlasy. Vařečka se znovu nedokázal pohnout. Efínie nahlédla do místnosti, a když kudůčky spatřila, zakřičela na druidku: "Pavoučnatky, rychle pryč!" Corridan vběhla do místnosti, chytila drobného kudůka za šaty a táhla jej pryč. Hned za dveřmi však pocítila, jak ji veškerá magenergie opustila. Vyslala telepatickou zprávu o pomoc chodci, zatímco Efínie zavřela dveře. Dívky vší silou tlačily nehybného Vařečku od smrtelného nebezpečí, když do chodby vtrhl Bergen s Bartolomějem, vzali kudůlka a šotčici na ramena a vyrazili zpět do chrámové místnosti s Corridan v závěsu. Zaslechla zavrzání dveří, rázný mentální úder ji srazil na kolena a z nosu jí vystříkla krev. S obrovskou bolestí hlavy a pocitem, že přišla o část své paměti, doklopýtala do chrámové síně.

Těžké mramorové dveře však byly z druhé strany na závoru zavřené a zpoza nich bylo slyšet Mesárošův zlomyslný smích. Snažili se dveře vyrazit, bylo to však marné. Zaslechli skřípot otvíraných dveří a jiskřivý dívčí smích pavoučnatek. Snad čirá hrůza, snad strach o život svůj i přátel jim pomohl překonat překážku a společně propadli křídlem mramorových dveří do vedlejší místnosti. Nekoukali nalevo napravo, probíhali spletitými chodbami až vyběhli ven na čerstvý vzduch do medvědí jeskyně. Tam se k nim připojilo Corridanino medvídě a beze slova se vypravili na cestu do vesnice s úmyslem odcestovat ke králi a odevzat mu Tarovu slzu. Corridan následovaná medvídětem si šuškala s Efínií a nakonec přinutily družinu zastavit. Vzaly si Bergena bokem, zatímco nazlobeně se tvářící Bartoloměj musel zůstat s Vařečkou a zvířetem. Prozradily chodci, že podzemí ještě nemohou opustit, že musí nalézt ještě tři kameny do amuletu temnoty. Chodec z kapsy vytáhl šesticípý amulet s tím, že jej našel včerejšího dne před bojem se spektrou. Přislíbil dívkám pomoc a také, že zachová jejich tajemství.

S úlevou se druidka otočila a vracela se s přáteli ke zbytku družiny. Vstoupila však na mýtinu zalitou rudou krví, kam až dohlédla byly krvavé medvědí stopy a pod velkým smrkem leželo tělo rozsekaného medvíděte, v zádech hluboko zabodnutou šipku. Bartoloměj z mithrilové sekery stíral krev a oplácel jí tvrdý pohled. Neváhala ani okamžik, doběhla se svou holí k medvíděti a začala se dlouhými prsty probírat jeho zakrvácenou srstí. Naklonila se a šeptala mu do ucha, zatímco hůl v její ruce začala pulsovat a rytiny na holi boha života a smrti slabě zářit. Zbytek družiny stál okolo a čekal, co se bude dít, když se ozvalo slabé zabručení. Medvídě se nejistě znovu postavilo na nohy, druidka se vztyčila a vrhla znechucený pohled na válečníka a alchymistu. Kývla na Efínii a s medvídětem v patách se vydala lesem vstříc chrámu Pátého boha.