33. období Imperiálního věku - 6

"No jo, smlouvat s Ďábem se nevyplací. To přeci ví každé malé dítě." filozofovala Efínie a ukládala se do krabičky ke spánku. Corridan, která krabičku nesla ve vaku, pevně sevřela rty a neřekla ani slovo. Ušla však pár kroků, nevydržela to a vyprskla: "Ve smlouvě stojí donést Amulet temnoty, nikde napsáno, že musí být funkční!" Odpovědí jí však bylo jen spokojené chrupkání. Chtěla zahnat vzpomínku na pár uplynulých hodin, ale jeho smích se jí pořád rozléhal v hlavě. Hodil jim nefunkční amulet a kameny zpátky k nohám. Za trest, že jej chtěly obelstít, vzal Efínii množství zkušeností. Protože však druidka rychleji mluvila než myslela, byla za drzost lehčí o trojnásobné množství zkušeností.

Bergen s Vařečkou a Bartolomějem seděli zpátky v hospodě v Cesmínských docích a plánovali, jak by mohli dívkám od jejich prokletí pomoci. Byli zrovna uprostřed vzrušené debaty, když druidka se šotčicí na rameni vstoupila. Vařečka se vytratil nahoru vytvářet svitky, jejichž příprava vyžadovala naprosté soustředění a čas. Zbytek družiny se vypravil znovu do kostela, aby u kněze vyzvěděli, zda-li neexistuje záznam z dob, kdy mnichové v místním chrámu bojovali s démony a jak vyhráli. Efínie se u rozhovoru nudila, s mnichem mluvili snad již po sté, a tak vyhopsala nahoru na ochoz k varhanům. Bystré oko zloděje zachytilo nepravidelnost - z jedné píšťaly vykukoval list pergamenu popsaný fonorským písmem. Nacpala si jej za koženou zbroj a vítězoslavně jej v hospodě vytáhla na stůl.

Fonorské písmo však bylo doposud pro družiníky záhadou a ani tento případ nebyl výjimkou. Bartoloměj si zaběhl nahoru půjčit alchymistovu láhev alkoholu. Ta byla pokryta fonorskými znaky a dědila se v hospodě z generace na generaci, než ji nynější hostinská prodala pohlednému kudůkovi. Zkoušeli pergamen přečíst hledíce skrz skleněnou láhev, avšak úspěch se nedostavil. Nakonec se Bergen z láhve napil, labužnicky zamlaskal a kouknul na papír. Napil se znovu a jeho hlava zaduněla o dubový stůl. Na řadu přišla Efínie, ta se však po prvním doušku natáhla jak široká, tak dlouhá a spokojeně spala. Nakonec tam zbyli jen Bartoloměj a Corridan s medvídětem, které se válečníka stále ještě bálo. Corridan odhodlaně sáhla po láhvi. Alkoholu sice neholdovala, protože na ni měl výjimečně silné účinky, ale povídat si s válečníkem nechtěla. Zhluboka se napila, podívala se na pergamen, pak na družiníka a začala se smát tak, až spadla pod stůl k medvědovi. Válečník pokrčil rameny, dopil zbytek lahve a usnul.

Družinu vzbudil až dav lidí vracející se z polední modlitby. Vyzvedli Vařečku nahoře v pokoji, předali Isepovi a Kalidorovi do úschovy Tarovu slzu a vydali se k chrámu Pátého boha. Dívky představily chodce a válečníka mnichovi, jehož duch přebýval u oltáře, a požádaly jej, zda-li by i oni dva mohli provést rituál, který je ochrání před mocným kouzlem Ďábla. Muži se vyzbrojili, jejich kapsy zatížily Vařečkou vyrobené svitky a vydali se dolů po schodišti do vyššího patra, aby Ďábla zahnali a osvobodili duše Efínie a Corridan.

Místnost s oltářem ozářilo světlo přicházející zezdola. Efínie s Vařečkou se snažili nahlédnout do vyššího patra, zatímco Corridan klečela u oltáře a ze rtů se jí tiše linuly modlitby k dračímu panteonu i samotnému Bohu života a smrti. První vystřelený šíp zasvištěl vzduchem a z dálky se neslo cinkání kovové zbroje. Vlny magenergie pulsovaly v pravidelných intervalech vypouštěných kouzel a svist šípů neustával. Mnoho úderů dračího srdce odbilo, když nahoru dolétlo Bergenovo volání: "Ústup, zpátky k východu!" a modlitby ustaly. Vařečka s Efínií již zahlédli vracející se družiníky, když se dole u schodů zhmotnilo pět temných postav a zablokovaly ustupujícím cestu. Vařečka na nic nečekal, vší silou mrštil dolů soudkem oleje a vzápětí k nim vhodil louči. Jediná ústupová cesta vzplála divokým plamenem. Vzápětí také dolů přiletěla raketa, druhá, třetí... pět temných postav jedna po druhé s lupnutím zmizely, avšak popálenému válečníkovi docházely síly, stejně tak magicky zničenému chodci.

Netrvalo dlouho a z podzemí vyšli dva zklamaní bojovníci. Nikomu nebylo do řeči, přesto si Bergen nenechal ujít příležitost a do přítele si rýpnul: "Vždyť ty jsi je vůbec nezraňoval, všechno jsem tam oddřel sám, cos tam proboha dělal? Kdybys byl pořádný válečník, nic bychom podepisovat nemuseli!" Bartoloměj se na přítele ušklíbnul a beze slova opustil chrám. Zbytek družiny se rozloučil s mnichem a vydali se v jeho stopách, vedoucích k medvědí jeskyni.