33. období Imperiálního věku - 7

Vyrazili znovu do cesmínského podzemí, nálada v družině však byla na bodu mrazu. Většině z nich na každém kroku hrozí smrt, z jejíchž spárů se již nikdy nedostanou, a jejich duše bude bičována navěky, v temnotě číhají smrtelně nebezpečné pavoučnatky a taky u všech draků nikdo neví, kde najít poslední tři kameny. Prošli prázdnou křižovatkou a procházeli chrámem, když postřehli dvě mumie sedící na modlitební lavici. Corridan vyřkla nahlas pár pozdravů Pátému bohu, mumie jim nevěnovaly pozornost a družina se srdcem v hrdle dorazila až ke dveřím, za nimiž se znovu skrývaly pavoučnatky.

Vařečka zlomil svitek proti kouzlům, Efínie, Bergen a Corridan se postavili tak, aby na ně nebylo vidět. Bartoloměj počkal, až se všichni potichu připraví, a pak vykopl dveře do ubikace učňů. Dvě okaté pavoučnatky se vzpamatovaly rychle, zakouzlily gesto teleportu, avšak zůstaly překvapeně stát na místě. Mezitím už hraničáři zpoza zdi vypálili salvu úderů nenávisti, menší z kudůček zvrátila oči a padla k zemi. "Sestro!" zaječela druhá, ale to už byla pod útokem válečníkova edorského kopí. Druhá salva úderů našla svůj cíl a druhá kudůčka se poroučela k zemi. Pro jistotu jim ještě družiníci oddělili hlavu od těla a pustili se do prohledávání místnosti. V koutě se vyrojilo hejno pavouků, Efínie se pomocí svých schopností změnila na největšího z nich a zmizela v jejich hnízdě následována pavoučí eskortou.

Zbytek družiny čekal, až Efínie pavouky setřese, k jejich znechucení se však vrátili všichni do jednoho. Najednou vyrazili pavouci na medvídě, kousali a bodali jej a medvídě řvalo bolestí. Efínie změnila zpátky svou podobu, vyskočila chodci na rameno a dívala se na trpící zvíře. Vařečka spaloval pavouky jednoho po druhém plamenem z prstenu tak dlouho, až z pavouků nepřežil jediný. Bolest a zranění medvíděte byly však tak silné, že zahynulo rovněž. Bylo na Corridan, aby znovu využila své moci a pomocí hole otřesené zvíře oživila.

Šotčice prozradila, že nedaleko našla snad samotnou Tarovu místnost, kde by se mohly nacházet další kameny, a tak družina pokračovala v cestě s novou nadějí. Vstoupili do místnosti, jejíž západní stěna byla lemována sochami čtyř Cesmířanů, zatímco západní byla zkrášlena podobiznami fonorských mágů. Neměli však mnoho času na rozhlížení, neboť se na ně z doupěte v rohu rozběhla skupinka šesti elfocvaků. Couvli zpět do chodby a chodec s válečníkem bojovali po boku. Jeden za druhým padali elfocvakové k zemi, až byla chodba pokryta mrtvolami jejich pancéřovanými těly s obrovskými kusadly.

Schopní družiníci řezali jejich pancíře a snažili se z nich získat, co se dalo, když šotčice upozornila na pohyb. To cesmínská socha sestoupila ze svého podstavce a modrým zářícím pohledem shlížela na družinu. Ta v ní poznala sochu samotného Tara, bohužel velmi nazlobeného. Oči jí zazářily a družina se dala na ústup častována údery nenávisti. Jakmile se socha uklidnila a navrátila se na své místo, vypravil se Bergen znovu ke dveřím Tarovy místnosti. Socha otevřela své safírové oči a vyzvala chodce, aby vyslovil heslo. "Mayr." zahřmělo podzemím, socha usnula a kamenné dveře se pootevřely. Efínie u toho nemohla chybět, použila stejného hesla a vklouzla za Bergenem. Ten už mezitím zkoumal kostru ležící na lůžku u dveří. Dle oblečení a šperků se jednalo o mrtvolu samotné Mayr. Šotčice vyskočila nahoru na knihovnu s úmyslem prohledat zdobené těžké knihy, když se aktivovala past. Knihovna začala hořet a teplota vzduchu okamžitě stoupla. Plameny rychle pohlcovaly svitek za svitkem a naplněné flakonky na protější stěně začaly poskakovat. Bergen popadl šotčiči, která pevně svírala jednu z těžkých knih, otevřel poklop ukrytý pod postelí a skočil do tmy.

Stěny podzemí se zatřásly a ze stropu se snesla sprška prachu, zvuk exploze proletěl kolem družiníků. Vpadli do místnosti se sochami a spatřili rozlámané pozůstatky Tara na zemi a ohořelé kamenné dveře. V místnosti stále ještě hořely zbytky dřevěného nábytku. Corridan lokalizovala Bergena, a ten zanedlouho družinu dostihl. Dole prý vede úzká chodbička, po které se vrátil zpět k přátelům. Zanechali sochy za sebou a stoupali po schodech nahoru a objevili dobře větranou místnost, která se jevila jako místní sociální zařízení. Pokračovali průchozími toaletami a minuli dvoukřídlé dveře, za nimiž bylo slyšet spokojené a hlasité chrápání. Potichu prošli kolem a pokračovali v cestě dolů, když jim v cestu přiběhl nadšený Mesároš. Jeden po druhém je pevně objal a následoval je jako pes, neustále mluvící pes.

Ukázalo se, že se nachází nedaleko mrazící místnosti, kde potkali Ligheda. Minuli jej a sestoupili po schodech níž k příkopu, jehož korytem protékala světlá tekutina. Mesároš zakopnul a shodil do ní válečníka. Ukázalo se, že příkopem protéká jistá forma kyseliny a přeskočit jej s Mesárošem za zády je nemožné. Chodec s druidkou se vrátili k mrazící místnosti, vysadili jedno křídlo dveří a použili je jako most. Nešikovný Mesároš však dveře posunul a ty se žblunknutím zmizely pod hladinou. Donesli tedy druhé křídlo, a zatímco Corridan zdržovala Mesároše a trpěla jeho vtípky, zbytek družiny se vydal dál. Objevili místnost plnou psích koster a v misce na žrádlo s radostným povykem nalezli čtvrtý kámen - broušený topaz. Obrátili se na cestu zpět, znovu se jim podařilo utéct Mesárošovi v dlouhých chodbách a s úlevou vyšli na čerstvý vzduch, pod černou oblohu zdobenou hvězdami.