A stále jen pršelo.
Autor: Dart
Otevřel oči a ucítil bolest na hrudi, jako by ho bodalo tisíce včel, a na čele se mu vyrojilo pár kapiček studeného potu. "Jsem mrtev?" prolétlo mu hlavou. Jeho zamyšlení přerušilo dlouhé zavytí. "Vlci, vždycky to jsou vlci." napadlo ho. Pokusil se vstát, ale bolest na prsou ho vrátila zpátky na zem. "Co se stalo?" vzpomínal a protřel si znavené oči. Nemohl se ale rozpomenout.
Rozhlédl se kolem. Obklopovala ho skupinka vzrostlých stromů, jež připomínaly dávné krále vládnoucí již staletí, ba snad i tisíciletí. Pod jedním z těch králů ležel on s jistým pocitem bezpečí, jako by ho chránil před vším nebezpečenstvím kolem. Nevěděl proč žije, proč je právě tu a kdo je, ale věděl, že pokud zůstane tady, nic ho nemůže zachránit před vlky a to ani tento strom nebo chcete-li - král.
Instinktivně sáhl k pasu a vzal za jílec meče. Pomalu ho vytáhl a zapřel se, snažil se vstát. Dalo to velkou práci, ale nakonec se napřímil.
Zůstal stát na nohou zády, se opřel o strom a snažil se rozdýchat bolest na prsou. Jeho dlouhý meč se pod váhou bojovníka zaryl hluboko do rozmáčené země. Bolest neustávala, ale myšlenka vlků ho nakonec na nohou udržela. Přívaly deště smývaly jeho krev ze země a malými potůčky ji odplavovaly někam do neznáma. Znovu se rozhlédl a o kousek dál zahlédl tělo, jež bylo oblečené do kroužkové košile a kožených kalhot. Podle zbroje usoudil, že patří jednomu z Cesmířanů. Neměl však čas to zjišťovat, opíraje se o meč sunul se někam hlouběji do lesa. Po pár krocích však pod ním kolena znovu povolila, upadl a cítil jen, jak mu bahno zbarvilo obličej, pak ztratil vědomí. Znovu se probudil, byl to snad jen jeho instinkt, který ho včas varoval, protože při ohlédnutí zpět na místo, kde ležel prve, spatřil větřícího vlka. Štěstěna mu přála, jelikož se obrátil vítr a on zůstal po větru.
Rukou si pomalu přejel obličej a setřel bahno z tváře. Vlk ještě chvíli čmuchal kolem, ale Mitra stála při bojovníkovi a zvíře se ztratilo v lese na protější straně.
Za pomoci meče opět vstal a malými krůčky se dopotácel za další strom. Udělal ještě pár kroků a naskytl se mu hrůzný pohled. Šestice těl oblečených do stejných kožených zbrojí jako měl on se houpala tři sáhy nad zemí. Jejich oči byli vykulené a rty jako by volaly o pomoc tak tiše, že se to ztrácelo v šumění deště. Očividně je chytili a svázané je pomalu za krk vytahovali vzhůru, ani vazy jim nezlomili, museli je nechat dusit snad pět minut. "Zvířata, radši umřít v boji proti přesile než takhle!" pomyslel si a zvolal:
"Já jsem Ardon z Herdenu a tebe, Cesmínský národe, tebe pošlu do samotného pekla!"
Poté zavrávoral a upadl na kolena. Zahřmělo a vítr rozhoupal koruny stromů tak, až začaly praskat a shazovat na ubohého válečníka věrtele vody. To ho probralo. Poté se pomalu vydal lesem a kopíroval jeho okraj. Zranění již necítil, jen kapky deště, které mu do rány stékaly, byly mučením, avšak nepolevil.
Zanedlouho zahlédl mezi stromy na kraji lesa stavení. Přišel tedy blíž. Chvíli se rozmýšlel a sledoval ho, protože bylo asi ještě obydlené.
"Ale jestli jsou to Cesmířané, tak je stejně konec, alespoň vemu jednoho sebou," pomyslel si a rychle, jak jen to šlo, se vydal ke stavení.
U dveří se zarazil, protože uslyšel hlasy, chvíli naslouchal a když si myslel, že je ta nejlepší příležitost, vpadl dovnitř jako povodeň. Jakmile však prudce otevřel dveře, zakopl a svalil se mezi tři vojáky jako špalek. Ti neváhali a tasili své již zubaté meče. Když však spatřili svého barona, hned je odhodili a odnesli ho na lože.
Poznal je, byli to jeho vojáci, ti co přežili nebo zbaběle utekli. Ale nechtěl to zjišťovat. Na prsou ho bolelo čím dál víc a těžko se mu dýchalo.
Přivolal je kývnutím ruky a pravil: "Vyřiďte králi, že nás napadli ti šakali a že je jich už jen pět set, ať je rozpráší!"
A s trpkým úsměvem na rtech vydechl naposled. Ticho v místnosti jen přehlušoval déšť venku. Vyhlédli z okna a zase jen pršelo...