34. období Imperiálního věku - 1

Bergen položil truhlu zpět na oltář v trpasličím chrámu boha Hemodéra a poklekl po boku Corridan a Efínie. Společně poděkovali za cenný dar, který jim byl svěřen, aby porazili temné falešné božstvo, které se usadilo v trpasličím městě. Před oltářem se objevil kužel světla a v něm se postupně zobrazil menší muž modré pleti v kouzelnickém rouchu s vysokým límcem. Byl jakoby prozářen vnitřním světlem, které se šířilo dál do prostoru, jeho pohyby byly trhané a jeho postava neustále problikávala. Pohledem přeskakoval z jednoho na druhého a pozornému oku by neuniklo, že jeho pleť ztrácela namodralý nádech, lícní kosti se zvýraznily a vůbec získával podobu lidského muže. Corridan s Efínií ještě jednou poděkovaly za dary, kterými je muž obohatil v podzemních prostorách chrámu, kde jej viděly poprvé. Corridan nesměle požádala o pomoc při návratu elfů zpět do svého domova - Dlouhého luhu. Stále ještě světélkující muž nyní již tmavých vlasů na ni bez výrazu pohlédl a pronesl: "Nebylo již elfům darováno dost? Někdo snad může říci, že příliš." na tváři se mu objevil měkký úsměv a svůj pohled stočil k ostatním a pronesl tichým, přesto zvučným hlasem: "Tedy rasa elfů bude znovu obdarována. Aby to bylo spravedlivé, měly by dary být rovnocenné. Čeho si budou přát barbaři a šotci?"

Bergen s Efínií se na sebe podívali a jako první promluvil chodec: "Chtěl bych požádat o pomoc na cestě k vědění a vyšší moudrosti." Éterický muž pomalu přikývl a stočil pohled na šotčici. "Přála bych si, aby byli šotci více oblíbení, pane." Muž pohlédl vzhůru a rozpřáhl své zářivé ruce a před každým se objevil zářící probleskující svitek. Uchopili je, rozbalili a jejich tváře zalilo měkké teplé světlo, jak četli obsah těchto svitků. Svitky ztrácely svou podstatu a jejich představa v reálném světě slábla, až jim v dlaních nezbylo nic. Rozhlédli se a zjistili, že druidka již mezi nimi není.

Svitek v jejích dlaních se načisto rozplynul a ona se probudila z chvilkového zapomnění. Do reality ji rychle vrátilo šumění listů stromů, švitoření ptáků a nervózní hlasy všude kolem ní. Okolo byli namačkaní vyděšení elfové. Vedle ní seděla a utěšovala své dítě plavovlasá pouštní elfka, oblečena pouze v lehkých tkaných šatech, které ji na poušti zajišťovaly potřebnou ochranu před sluncem, avšak tady na severu se ona i dítě začínali chvět zimou. Před sebou spatřila hlouček horských elfů, bílé zářivé vlasy byly ještě zvýrazněny stříbrnými kresbami na jinak bledých lících. Všichni se rozhlíželi a byli patřičně vyděšení, rodiny a známi se drželi pospolu, bojovníci a lovci pevně svírali zbraně. "Corridan!" zaznělo šokovaně nad hlavami a druidka se otočila za hlasem. Patřil jejímu otci, který stál na balkóně hlavního stromu, po boku mu stál Crannis s těhotnou Dinnis. Teprve teď si uvědomila, že stojí na náměstí Dlouhého luhu společně s ostatními elfy, kterých muselo být stovky, ne-li víc. "Tisíc ztracených elfů se navrátilo bezpečně do svého domova, do hvozdu." zašeptala pro sebe Corridan nevěřícně, když elfové kolem ní jeden po druhém začali padat k zemi a okolo ní se vytvořil prostor. Od lesa přicházela eskorta těžce oděných elfů s červenozlatými pavézami. Dunění jejich těžkých bot provázel skřípot brnění, kterým byli do jednoho opatřeni. Došli až k ní a rozestoupili se, aby uvolnili místo pro příchozího. Špalírem přicházel vysoký, tmavovlasý muž, oděný pouze v černé roucho s vyšívanými zlatými draky. S kamennou tváří prošel podél řad svých oddaných mužů a zastavil se před Corridan s otázkou v očích. "Můj pane, můj králi!" poklekla druidka na jedno koleno a srdce jí málem vyskočilo z hrudi.

Bergen s Efínií na nic nečekali, vyhledali v trpasličím podzemí Bartoloměje a vylezli z podzemí nahoru do trpasličího města. Pod rouškou tmy se znovu bezpečně vyšplhali nahoru do alchymistovy chatrče a hledali poblíž teleport, kterým by se dostali daleko od této prokleté trpasličí díry, když se Bergen zastavil a naznačil ostatním, aby udělali totéž. "Copak to neslyšíte? Přilétají." zašeptal do větru a tentokrát to slyšeli i Efínie s Bartolomějem. "Orli, to jsou přeci královští orli!" zajásala Efínie a pustila se do oslavného tance. "Neumrzneme tady!" Obrovské majestátní zvíře přistálo před Bergenem, složilo křídla a pokynulo Bergenovi hlavou. Bergen pozdrav opakoval, jednajíc spolu jako rovný s rovným. Vítr svištěl kolem nich a nebylo rozumět slova, co si Bergen s vzácnou návštěvou povídají. Po chvilce se hraničář vrátil k družině, a zatímco cpal věci do vaku, seznámil ostatní se situací. "Král se pohřešuje. Nikdo neví jak, ale zmizel ze svého paláce beze stop společně se svou elfskou ochrankou. A jak všichni víme, v této chvíli bez přípravy, pevných zdí a draků je ve smrtelném nebezpečí. Předpokládám, že to bude mít souvislost s Corridaniným přáním, takže bez dalších odkladů odlétáme do Dlouhého luhu. Královští orli a kondoři nás tam přepraví. Pevně si připevněte vše, o co nechcete ve vzduchu přijít, a nasedat, čekají nás tři dny letu."

O tři dny později...

Bosa prošla zahradami k rodinnému stromu, zavrtala paty hlouběji do mokré trávy, zavřela oči a přiložila dlaně na tvrdý kmen stromu. Chvíli se musela soustředit, ale každé spojení s hvozdem bylo rychlejší a jednodušší, než to předchozí. V dálce zaslechla jemné zadunění, jak její hmotné tělo dopadlo do vlhké trávy, a ona se objevila v jednoduché bílé říze ve spektrálním hvozdu. Všechny bytosti lesa, které zemřely či jinak ztratily svou reálnou podobu, se poznovu shromáždily v koruně rodinného stromu a čekaly. Prošla branou vytvořenou do vzduchu vyzvednutými kořeny, došla do středu a rozhlédla se. Mohutné větve dubu byly do jedné zaplněny bytostmi hvozdu. Skřítci a víly v bílých řízách, menší či větší kočky, vlci a medvědi, to vše na ni shlíželo z výšky. Z vnitřní strany kmene postávali a polehávali kentauři a jiné lesní bytosti, které nebyly schopny se udržet ve větvích. Zhluboka se nadechla toho sladkého vzduchu, kterým byl tento spektrální hvozd prosycen. Klid a mír zachvátily její nitro a na okamžik bojovala s touhou zůstat zde navždy a nevrátit se do skutečného světa. Branou prošel vysoký, pomalu se kymácející Dubovník následován Medvědem, cesmínským druidem, a jednání započalo. "Jsem ráda za to, že jsme se zde znovu sešli. Chtěla jsem vám vyjádřit vděk za pomoc, kterou jste mi a mým přátelům poskytli na západě, kde jsme bojovali proti temnotě. Když jsme spolu mluvili posledně, slíbila jsem, že temnotu na západním území hvozdu porazíme. Pokud by tomu tak nebylo, byla bych vyhnána z hvozdu a mé jméno zostuzeno a zapomenuto. Přesto zde znovu stojím a s potěšením můžu prohlásit, že temnotě byla učiněna přítrž. Démon, který napadal naše hranice a škodil duším hvozdu, byl poražen."

Osazenstvo zaševelilo a vzduchem se ozvalo radostné chichotání. Dubovník se pomalu postavil, napínaje své staré šlachovité větve a hlubokým dunivým hlasem se proti druidce postavil: "Tvrdíš, že zlo bylo poraženo. Zárukou nám je pouze tvé slovo. Temnotu ze západu již necítíme, avšak zcela neodešla. Vyžadujeme svědectví chodce, který, jak jsi tvrdila, cestoval s tebou, a teprve poté se můžeme znovu zastavit a uchlácholit hvozd ke spánku." pronesl a každé jeho slovo znělo jako dopad balvanu na tvrdou zem. Corridan přislíbila, že se Bergen brzy připojí a potvrdí její svědectví. Přesto zde ještě zůstala otázka, zda má být hvozd skutečně ke spánku uchlácholen.

Corridan věděla, že dalšího dne bude král vyveden z lesa jedenácti mocnými druidy, kteří se zde teleportovali z jihu, ze samotného Edoru. A znovu ji vytanulo na mysli královo prohlášení, kterým zakázal všem odchod z Dlouhého luhu, aby jeho přítomnost zde nebyla odhalena. Tisíc elfských duší tak zůstalo uvězněno na místě, bez jídla a řádné pomoci, zatímco Jeho Výsost bezostyšně hodovala na darech lesa v síni. Okamžiku klidu využil Škorpion, který slezl z koruny stromu, zaklapal madly pár stop od Corridan a jeho lesknoucími se pláty pokryté tělo se začalo znatelně třást. Záhy před ní stál Trimnis Hemodér, zvedající se z předklonu do své úctyhodné trpasličí výšky.

"Má drahá přítelkyně," začal potichu, přesto se jeho hlas zvedal až nahoru do korun stromu a hlahol rozličných bytůstek utichl. "Jsem si jist, že nám tvrdíte pravdu, na vás byl vždycky spoleh. Jsem přesvědčen, že zlo bylo díky odvaze vás a vašich přátel poraženo a hvozd by měl být utišen. Uložen ke spánku tak, aby neublížil nikomu, kdo by se jím rozhodl procházet." pokývl s úsměvem hlavou a Corridan se s díky uklonila, přesto jí v hlavě začaly vyzvánět poplašné zvony. Trvala na tom, aby v žádném případě hvozd neztrácel na ostražitosti, přislíbila Bergenovo svědectví a opustila strom. Probudila se ležíc ve vlhké trávě, obula se a ustrojila a vydala se za králem, aby podala hlášení o aktivitě hvozdu.

Král vyslechl pozorně každé její slovo a znovu se ujistil, že zpráva o jeho přítomnosti neopustila Dlouhý luh. Přes vlastní pochyby a strach, co způsobí, zdůraznila králi, že Trimnis Hemodér se výjimečně zúčastnil rady a že trval na ukolébání hvozdu. Že snad on o králi ví a ví, že bude muset projít hvozdem zpět do svého paláce na Edorské hoře. Král uznale pokývl hlavou a nechal druida předvolat do Dlouhého luhu, zatímco bude pokračovat v hodování. O pár napjatých hodin později, kdy družina stále ještě seděla u stolu s králem, vrazil do místnosti posel s důležitou zprávou pro krále. Druid Škorpion, Trimnis Hemodér, se vypravil na audienci ke králi, na hranicích s Edorem se však otočil a navrátil se zpět do svého podzemního paláce. Rozčilený král vstal a s rukama za zády začal přecházet po místnosti, za naprostého ticha svých poddaných.

Tu se zastavil, opřel se o křeslo v čele stolu a pronesl: "Můj lide, došel jsem k rozhodnutí. Těžkému, ale pevnému a neochvějnému. Tímto okamžikem ukončuji obchodní i diplomatickou spolupráci s Cesmínií. Uvaluji embargo na její říši a zakazuji jakýkoli kontakt. Ještě dnes budou vysláni poslové se zprávou o nastalé situaci na všechny strany Nové říše edorské. Kněžno?" pokynul Corridan, která zaražená hleděla do dubového stolu, aby se postavila. "Vím, že máš na druhé straně dítě. Máš ode mě povolení vypravit se do Cesmínie pro svého syna a znovu se navrátit na povrch jako pravá Edořanka. Tvé dítě bude rovněž považováno za Edořana se všemi poctami. Pokud však v Cesmínii setrváš, přijdeš o své tituly. Budeš vyhlášena Cesmířankou a vstup tebe, tvého muže i tvého dítěte na edorské území bude ztrestán smrtí." pronesl král bez zaváhání a jeho pohled spočinul na Orkannovi. Druidka pohlédla na svého otce, v jehož ostré tváři se nepohnul ani sval, sklonila hlavu a bezduchým hlasem odvětila: "Vstřícnost Vašeho Veličenstva je neskutečná, dovolte, abych se nyní na chvíli vzdálila." minula krále, který znovu zasedl ke slavnostnímu stolu, aby hodokvas pokračoval. Orkann se natáhl pro pohár, když za jeho dcerou zapadly dveře. Jen bystré ucho starého otce zachytilo ženský nešťastný výkřik, postupně přecházející v pláč na druhé straně dveří.