Adam

Autor: Dart

Není tomu tak dlouho, co se v senátu objevily první rozbroje kvůli daním. Všichni představení rodin se snažili získat vliv v senátu tak, aby ovlivnili hlasování a snížili tak své daně odváděné králi. Tou dobou přicházelo do města spousty cizinců z jihu, kteří zde hledali prozatímní útočiště či stálou práci. Byli to přesně ti, kteří jsou pro peníze schopni udělat cokoliv, a přesně takové jsme v co největším počtu potřebovali. Další hlasování v senátu proběhne za týden a bude poctěno návštěvou králova velvyslance, který má v senátu hlas navíc. Proto se každá rodina snaží si jej předcházet a jakkoliv se mu vetřít do přízně. V jeho hlase se skrývá velká výhoda v senátu a tím i výhodnější daň pro příští válečné období. Jsou v tom přece jen nemalé peníze.

Slunce se chystalo vyhoupnout každou chvíli na obzor, když si mě Strýc nechal zavolat. Připouštím, že v tuto hodinu je to poměrně neobvyklé, ale Strýc je Strýc a není dobré dostat se s ním do křížku. Kdy jsem dorazil do dračího chrámu umístěném na jednom ze dvou nejvyšších bodů města, slunce ozářilo doposud prázdné dlážděné ulice a celé probouzející se město jsem měl jako na dlani. Pamatuji si to jako dnes, když jsem ten chrám viděl prvně a zíraje na vznosnou architekturu toho místa jsem si pomyslel, že člověk zde žijící musí být velmi zbožný a oddaný.

Pokračoval jsem vzhůru po schodech až do pracovny Strýce, který tam ale ještě nebyl. Zůstal jsem stát u dveří a rozhlížel se po místnosti, kterou jsem měl zřídka kdy pouze pro sebe. Pracovna byla přepychově vybavena. Dominovaly jí vysoké sloupy vytesané do podoby edorských vojáků. Ty byly pravidelně umístěny po obvodu kulaté místnosti a podpíraly vysoký zdobený strop. Na stěnách se střídaly obrazy v dřevěných pozlacených rámech s vystavenými zdobený meči, které se leskly ve světle dohasínající lucerny. Vysoká štíhlá okna rámovaly těžké fialové závěsy zdobené rodovými erby vanderské rodiny. Po stěnách se táhly vysoké prosklené vitríny shromažďující desítky, ba snad stovky různých spisů - od tlustých bachratých knih po jednoduché zapečetěné listy pergamenu. U okna čelem ke dvěřím pak stál starý vyřezávaný stůl z černého ebenového dřeva s masivním ebenovým křeslem s polstrováním v kůži. Na celou místnost dohlížel fialový drak shlížející v zářivých barvách z klenutého stropu.

Chvíli jsem naslouchal zvukům z chodby, jestli někdo nejde, a když se všude rozhostilo ticho, rychlými kroky jsem přešel místnost s posledním ostražitým rozhlédnutím otevřel zásuvku Strýcova stolu. Našel jsem, co jsem hledal - dvanáct malých hnědých ampulek na koženém opasku. Jednu jsem vytáhl a prohlížel si ji proti světlu, když v tom jsem zaslech blížící se kroky. Rychle jsem tekutinu z ampulky přelil do svého použitého flakonku od jedu, který jsem nahmátl v kapse, nic jiného jsem u sebe v té rychlosti nenašel. Prázdná ampulka byla znovu naplněna tmavým červeným vínem, které měl Strýc připravené na stole. Tak tak jsem stihl vše vrátit na své místo a přistoupit k vitríně s knihami, když do místnosti vkročil Strýc. Nijak nepřekvapen mou přítomností mě uchopil kolem ramen a zavedl mě k oknu. "Podívej se, Adame! Co vidíš?" zeptal se mě. Díval jsem se z okna ve snaze zachytit něco, co mohlo vzbudit Strýcův zájem, ale marně. "Město?" řekl jsem nejistě a pohlédl na něj. S úsměvem mě praštil do zad a zvolal: "Správně, město! Mé město! A udržet si jej teď bude prioritou. Do města přijel velvyslanec, který se zúčastní nadcházejícího hlasování v senátu. A proto jsem tě k sobě povolal. Musíš zjistit, co ostatní rodiny chystají, musíme ho mít na naší straně stůj co stůj!" Domluvil a zůstal jen tak stát u okna hluboce zamyšlen, hladíce si bradu zíral na probouzející se město pod námi.

Když jsem vyslechl strýce Vanderského, vypravil jsem se do města. Zamířil jsem do hostince, kde jsem předpokládal, že naleznu naše chlapce. A opravdu - seděli v hostinci jako každý den a hráli karty. Jakmile mě spatřili, přestali hrát a dychtivě čekali na mé rozkazy. Moc dobře věděli, že za jejich služby jim dobře zaplatím. Usedl jsem na volnou židli u stolu a vysvětlil jsem jim, jaký druh informací od nich očekávám. Chvíli po sobě pokukovali, pak beze slova dopili pivo a rozešli se do všech stran města. Každý z nich současně pracoval pro jednu z rodin a zároveň pro mě. Mohl jsem jim věřit, znali jsme se z minulosti z přístaviště, kde jsme spolu vyrůstali. Zůstal jsem v hostinci na večeři a zrovna, když jsem dojídal poslední sousto, přisedl si k mému stolu léčitel Joskáp. Chvíli se na mě usmíval a pak položil na stůl váček s penězi. "Tak mě už nenapínej! Máš to?!" zeptal se mě. Šáhl jsem do kapsy a podal mu flakónek. Chvíli na něj zkoumavě koukal proti světlu, usmál se a povídá: "Zachráníš tím jeden smutný život. Světe div se, i Adam má své světlé chvilky." Poplácal mě po rameni a odešel pryč.

"Bláznivý alchymista." usmál jsem se a vydal se ven ke kupě hnoje tam, kam si místní chodili odlehčit. Vykonal jsem, co bylo třeba a vracel jsem se zpět do lokálu, když mi cestu zkřížila žebračka. Prosila mě a naříkala, abych jí pomohl, že přišla o manžela a její syn je na smrt nemocen. Opravdu jsem nechtěl, abych byl spatřen v její společnosti. Potřeboval jsem se ji nějak střepat, a tak jsem ji hodil stříbrňák. Za dva dny mě postupně zkontaktovali chlapi, aby mi předali informace, které jsem požadoval. Každá z rodin už něco připravovala, aby si velvyslance naklonila na svou stranu. Gurwinští jej chtěli hostit a podstrojovat mu u sebe v paláci, Survinští spoléhali na diskriminující informace o ostatních rodinách a Dwarové připravili dar v podobě vzácného bílého koně Efezského plemene.

Když to Strýc Vanderský uslyšel, poplácal mě po rameni a pravil: "První se zbavíme té klisny, a pak budeme muset vyřešit ty pomluvy, co na nás chtějí hodit." Posadil se do křesla u stolu a pokračoval v našem rozhovoru. "Adame. Mám pro tebe úkol." Vrhl na mne velmi zvláštní pohled a já uslyšel jeho hlas uvnitř své hlavy. Úkol zněl jasně, najít nějaké prosté cizince, kteří bez zbytečných otázek vykonají, co bude třeba. "Proč cizinci?", zeptal jsem se. Strýc se usmál a tichým hlasem pokračoval. "To je prosté, nic nás s nimi nespojuje a v krajní nouzi jsou postradatelní." Ten jeho hladný a pragmatický pohled na věc jsem vždy obdivoval.

Z kláštera draka jsem zamířil do přístaviště. Chtěl jsem si trochu vydechnout a posedět se starými známými. Ale co to? Zase ta ženská. Stála na schodišti před vchodem do kláštera a čekala s ostatními lidmi na otevření chrámu k modlitbě. Dělal jsem, že ji nevidím, ale všimla si mě a rozběhla se za mnou prosíce o pomoc. Hrubě jsem ji odstrčil a razil si cestu z kláštera. Však po pár krocích začala ta ženská na mě pokřikovat, že si mě pamatuje, jak jsem v hostinci mluvil s těmi chlapci u stolu, a že jsem jim platil hodně peněz. Neměl jsem na výběr, musel jsem reagovat, a to rychle. Otočil jsem se k ní a pokynul jí rukou, ať ke mně přijde. "Chceš práci?" Přikývla na souhlas. "Máš ji mít, ale už drž jazyk za zuby." procedil jsem skrz zuby. V hlavě se mi však zrodil skvělý nápad. Vzpomněl jsem si, že madam v místním nevěstinci shání nové holky. "No, umyje se, nalíčí se, snad by to šlo," říkal jsem si. Když tu ženskou v nevěstinci zaměstnají, budu mít provizi a očko u madam. Dvě mouchy jednou ranou. Na koleni jsem ji naškrábal mé doporučení a poslal do nové práce.

Necelý týden uplynul a Vanderský mě znovu volal do služby. Trochu mě překvapilo, že se chce setkat na radnici a ne u něj doma jako obvykle. Dorazil jsem kočárem na náměstí před radnicí, kde mě Strýc očekával. "Adame! To je dost, že jdeš. Do hodiny má dorazit delegace krále. Máme se o ně postarat a ubytovat je. Až přijedou, dej jim dům po katovi, ať je máme pod dohledem." Pak se usmál a zamířil do senátu. Rychle jsem se převlékl do pěknějších a pohodlnějších šatů písaře a posadil se za stůl v malé, ale velice útulné pracovně. Asi po půl hodině dorazili dva muži. Představili se jako Kerin a Bergen. Přivítal jsem je a předal potřebné pergameny a glejty na nemovitost ve Vanderské čtvrti. Nevypadali, že by byli nějak nebezpeční, z jejich předpotopní výbavy se mi chtělo smát, ale nenechal jsem se vyvést z role. I ta jejich rasová různorodost. Kroll a člověk, šašci. Když odešli, nechal jsem je raději sledovat. "Nikdy nevíš, komu můžeš věřit." opakovával mi Strýc a já mu věřil.

Dny ubíhaly a já obdržel od Strýce další úkol. Měl jsem vzít chlapy a sledovat jeden Survinský dům na kraji města. V tomto domě se měly ukrývat Survinské dokumenty, jenž očerňovaly naši rodinu z pašeráctví a krácení daní v oblastech lázní a vína. Ta drzost!  Ranou pro mé ambice však byla informace, že jeden z těch dvou cizinců je samotný synovec Strýce. Ten mladý spratek se tu objeví, slízne všechnu smetanu a já mám utřít nos? "No uvidíme!" Cítil jsem vztek. Já jsem pravou rukou Strýce, a tak trochu jsem doufal, že jednou na jeho místo nastoupím já. Když pak Strýc na poradě rodiny rozděloval úkoly, řekl jsem mu před ostatními, ať se dá také úkol tomu Kerinovi, alespoň ukáže, že patří do rodiny, jak je tady zvykem. V duchu jsem si přál, aby ten úkol byl nad jeho síly. Strýcovo čelo se zachmuřilo a pak svolil. Měl jsem tedy přenechat sledování domu jeho synovci a soustředit se na klisnu, která byla pro velvyslance. "A co kdybych já dokončil svůj úkol, který už máme s mými hochy zmapovaný, a Kerin si vzal na starost tu klisnu?" prohodil jsem nakvašeně a snažil se svůj vztek ještě tlumit.  Místností to zahučelo pro mou podporu a Strýc nakonec pokývnutím svolil. Bylo rozhodnuto. "Adame!" ozvalo se najednou od Strýce. V hlavě jsem ucítil palčivou bolest a jeho hlas: "To bylo naposledy!" Pak klidně opustil místnost.

Bolest hlavy mě nepřecházela, a tak jsem se domluvil s Joskápem na pivo. Potřeboval jsem si s někým promluvit, hlava mě bolela a nemohl jsem zapomenout na toho Kerina. V hostinci už Joskáp seděl u našeho stolu a klidně večeřel. Přisedl jsem si a kývnutím ruky objednal u obsluhy pivo. Joskáp v poklidu dožvýkal, napil se a říká: "Copak špatný den?" Jen jsem v tichosti přikývl. "No vidíš! Ani já ho neměl růžový. Pamatuješ si na toho kluka, co jsem ho léčil? Jak jsi mi onehda pro něj ten lektvar sháněl? Zemřel..." Po chvíli ticha se hluboce napil a pokračoval. "Už jsem to skoro měl, ten lék měl zabrat, a taky že zabral!" Pak mi dlouze vypravoval, že jeho matka a vdova v jedné osobě, se snažila syna zachránit. Vyprávěl její příběh, až mi pomalu začínalo docházet, že ty peníze za ampulku, kterou jsem mu nedávno dal, byly od té žebračky u kláštera draka. Chvíli jsem na něj jen nechápavě hleděl a pak se ho zeptal: "Umřel? Jak to? Ten lék nezabral?" Joskáp se na mě jen smutně podíval, kopl do sebe zbytek piva a odpověděl. "Příteli, sám tomu moc dobře nerozumím, chvíli to vypadalo, že už bude v pořádku, ale pak..." Zakroutil hlavou a pokračoval: "Pak se to nějak zvrtlo, upadl do šoku a už se z něj neprobudil. Když jsem prohlížel jeho tělo, nabyl jsem dojmu, že musel prodělat nějakou otravu. U pusy jsem našel zbytky napěněných slin a jeho srdce se zastavilo." Znovu se napil a objednal nám láhev rumu. "Vypadalo to podobně, jako tenkrát s tím zraněným vojákem, pamatuješ, jak si ho tehdy přivedl?"

Jeho vyprávění mě tak sebralo, že jsem už jen mlčky seděl a nasával pivo za pivem, abych nezůstal pozadu. Probral jsem se až druhý den v poledne. Slunce už bylo vysoko a všude kolem se linula vůně z kuchyně, kde se připravovala pečeně. Hlava mě bolela, ale tentokrát to bylo asi z přemíry alkoholu. Ležel jsem se zavřenýma očima a snažil se zastavit točící se svět, když jsem vedle mě uslyšel mlasknutí. To teda byla facka. Ze spánku se probírajícího Joskápa fackovala ušmudlaná ženská, kterou jsem během okamžiku idenfitikoval jako matku toho mrtvého chlapce. Nechtěl jsem to poslouchat, proplížil jsem se kolem a vydal se do své postele.