Legenda o Edoru
30.06.2017
Autor: Regis
Je tomu už dávno, kdy hrdý Edorský národ kráčel po povrchu zemském. Slunce se odráželo na zbraních a zbrojích tvrdých bojovníků, nepřátelé se třásli před mocí neporazitelných čarodějů a moudrostí uložené v tajných knihovnách nebylo dodnes dosaženo nikým na světě. Když se Edorská armáda vydala na pochod, nebyl jediný nepřítel, který by se jí dokázal postavit. Nikdo však nevěděl, odkud tento mocný národ pochází, protože se nikdy nikomu nepodařilo do Edorské pevnosti vniknout, ba ani přiblížit se k ní na dohled. Pokud proti Edoru vytáhla armáda, byla rozprášena již v půli cesty. Byl-li vyslán nenápadný zvěd, slehla se po něm zem. A ostatní národy se v marné snaze o získání jejich moudrosti a přístupu do zbrojnice pouze vyčerpávaly a upadaly. Nikdo se nemohl rovnat Edořanům a všichni to věděli. Po sto letech bojů byly podepsány mírové dohody. V tomto období nastal největší rozkvět všech národů. Lidé čile doplňovali válečné ztráty, elfové pečovali o hvozdy, které byly při bojích drasticky devastovány, trpaslíci otevřeli staré doly a jejich výrobky opět proudily po dávno zapomenutých kupeckých stezkách. A skřeti? Skřeti dál dělali to, co umějí nejlépe - ve svých doupatech vymýšleli zákeřnosti, konstruovali ďábelské mechanismy, vraždili nevinné a spoustu dalších ohavností, které jsou u skřetů tak obvyklé...
V té době však povstalo zlo. Neznámá hrozba byla cítit na každém kroku. Zpočátku nikdo nevěnoval pozornost několika zmizením. Koneckonců, lidé mizeli často a mnozí si snažili namluvit, že za to mohou skřeti. Tentokrát to však jejich vina nebyla.
Časem však tato říše začala budit více pozornosti, než mohlo být komukoliv příjemné. Začaly odtud proudit odporné pokroucené bytosti, které napadaly vesnice a odcházely zpět do temnot se zakrvácenými pařáty a lidskými končetinami ve svých tlamách. Houfy nemrtvých zaplavily lesy a elfí šípy pro ně nebyly více než jen polechtáním. Mezi lidmi se rozšířil podivný mor, jehož oběti opouštěly své hroby a odcházely se připojit k jižní armádě. Trpaslíci se stáhli do svých nedobytných pevností a uzavřeli se před světem. Skřeti, kteří pochopili, že v této bivě mohou pouze ztratit, se stáhli na východ do neúrodných stepí.
Mezi neznámým zlem a Edorem nestála žádná překážka a z jihu vyrazila obrovská armáda. Země duněla pod kopyty obrovských koní, kteří nesli obludné jezdce. Za nimi se táhlo nespočet netvorů, jejichž těla byla něčím změněna k nepoznání. Křídla armády tvořily zástupy zombií a na samotném konci této přehlídky odpornosti jelo šest postav černějších než noc, inkvizitorů mrtvých, nejmocnějších temných mágů, kteří kdy vročili na povrch zemský.
Tehdy naposledy se otevřely brány Edorské pevnosti a z ní vyjela armáda světla, aby se postavila moci temnoty. Stříbrné meče se míhaly a stínaly hlavy. Nebe bylo neustále pokryto blesky, když se moc mágů střetla se spojeným úsilím čarodějného Edorského kruhu. Přestože nepřátelé Edořany několikanásobně převyšovali svým počtem, boj byl téměř vyrovnaný. V největší nouzi totiž vyrazil z bran samotný Edorský král a oděn v moc se postavil všem šesti mágům. Pětkrát do jeho zbroje zabušili blesky a pětkrát jeho meč našel cíl. Ani jeho síla však nemohla čelit zlobě všech nepřátel a tak zemřel, když jej zasáhl plamenný proud vyvěrající snad ze samotných útrob země. Legendy praví, že když plameny pohltily a zničily jeho zbroj i meč, vrhnul se na posledního mága a v objetí plamenů tak zničil i jeho hrůznou moc. Byl to jeden z největších bojů starého světa a dodnes se o něm mluví v mnoha legendách.
Edorská vojska však byla mezitím zatlačována, protože zrůdy, když přišli o své stvořitele, bojovaly dále, poháněny vidinou smrti, zatímco k srdcím mužů se po smrti jejich panovníka přikradl strach. A tak se stalo, že žalostný zbytek Edorského vojska byl obklíčen trojnásobnou přesilou a bestie na jejich šiky dorážely ze všech stran. Tehdy však zazněl hlas nejvyššího velitele stráží, který svolával všechny pod svou korouhev a sám se vrhl do davu nepřátel. Přestože již vojáci neměli šanci na úspěch, povídá se, že v tu poslední hodinu, kdy se jeho zlobou poháněný meč zakusoval do těl nepřátel, mu nedokázala ublížit žádná zbraň. Nakonec zůstal osamocen, avšak bojoval tak dlouho, dokud i tělo poslední zrůdy nezůstalo definitivně ležet na zemi. A tak, když se poslední sluneční paprsky dotkly bitevního pole, stál na něm pouze jediný člověk. Od hlavy až k patě byl zbrocen krví, ale žádná nebyla jeho. V tu dobu také dorazily armády skřetů, lidí, elfů a trpaslíků, které však, pravda, vyrazily na pomoc trochu pozdě.
Velitel se k nim otočil a promluvil: "Za vaši zbabělost můj národ zaplatil. Nikdo z vás není hoden toho, abych se s ním podělil o své znalosti. Nyní vám dám čas. Tolik času, že až potomci vašich potomků budou mít možnost napravit vaši chybu. Za tisíc let vás zde budu čekat," dokončil a obrátil se ke shromáždění zády, opíraje se o meč. Nikdo nebyl schopen slova. Všichni pozorovali, jak se postava s mečem pomalu strácí v mlze, stejně jako obrovská pevnost, která se rýsovala na obzoru.
Tak se stalo v roce 839 Edorského letopočtu.
Nyní se píše rok 1839 a králové dávají dohromady své armády, protože každý národ chce získat vědění Edoru jen sám pro sebe.
Regisovi dík.