Edoras, město mnoha tváří

Autor: Dart

Povídka o městě a postavách, které mají i druhou stranu mince.

Edoras - zářivé město, které údajně každý správný dobrodruh musí navštívit a každá legenda a profláklý hrdina už navštívil. Město tolika vůní a chutí, že každý tu najde svůj oblíbený krámek. Sladké, slané, kyselé i pálivé jako samo peklo, každý gurmán si tu najde to své. Stejně tak bohaté paničky korzující se svými služebnými po místních trzích hledaje tu nejlepší látku pro svou večerní róbu či šperk, který by napověděl perspektivnímu šlechtici, že právě ony jsou ty pravé. A pro nás nenáročné krásné ženské v domech s červeným zvonečkem u zadních dveří, jedna noc lásky na dosah, jen pár zlaťáků mít...

Alespoň takhle jsem to slyšel. Nic z toho jsem však skrz mříže otrokářské nákladní káry neviděl. Kodrcali jsme se už několik dní, a přestože ostatní otroci ze mně a mého zrzavého vousu měli strach a zasloužený respekt, jak dny plynuly, ztráceli ti smraďoši ostych. I teď se na mě ramenem lepil vytáhlý pohublík, ruce a nohy hubené a dlouhé jako škaredý pobledný pavouk. Cítil jsem jeho pach a ruce mě svěděly, mít tak v ruce svou sekyru, to bych mu hned rozčísl palici na dvě půlky, aby věděl, do které části tohohle smradlavého vozu patří. Vlastně, mít tady svou sekeru, tak bych to tu rozsekal všechno. Tomu lidskému maníkovi na kozlíku bych jedinou ranou rozsekl hruď, hlídkující kroll by to dostal přímo do čéšky a ty ostatní bych zmasil taky.

Naše skupina pomalu projížděla probouzejícím se městěm a s východem slunce mě a zbytek té chátry doslova vyklopila na prostranství, kde mě hned na první náčuch praštil do nosu zápach plísně, spálené kůže a kyselého potu. Vzhledem k tomu, že na prostranství krom dalších prázdných klecí nic jiného nebylo, usoudil jsem, že tak musí smrdět samo město a místní lidé. Moje vtipné poznámky na téma zápach však nepadly na úrodnou půdu. Jen na tom plácku jsem dostal tolik ran bičem, kolik jsem jich nedostal za celou cestu sem.

Klec, kde mě následně ubytovali, byla na můj vkus dost nepohodlná a nedostatečně zařízená. A aby to nebylo všechno, musel jsem posluchat neustálé nářky těch smraďochů kolem, jejich naříkání, prosby o smilování, o život a jiné nesmysly. Každé ráno se na náměstí, pokud se to tak dá nazvat, nahrnuly davy lidí, bohatých vyšňořených šviháků i umouněných kupců,  a prohlíželi si nás i nově příchozí otroky jako právě poražené maso ve výloze. Ať jsem se ale nakrucoval, prsil a zubil, jak jsem mohl, nikomu se nepozdávalo si mě koupit. Jedni hledali urostlé siláky a těm, které bych zajímal jako vhodný otrok pro všechno, jsem připadal asi trochu málo komunikativní. "Nu což, však to nějak určitě dopadne." pomyslel jsem si, sedl na kamenné dláždění a hádal, kolik z té sebranky v klecích pojde hlady dneska. Tři dny v kleci byly jako tři týdny u nás doma, strašná nuda.

Přišlo další ráno, v žaludku prázdno. Vyhlížel jsem z klece a měl pocit, že všechny ty ksichty už důvěrně znám, když můj pohled padl na skutečně známé tváře. Hned jsem se vztyčil a plivl jejich směrem, snad abych je upozornil na mou maličkost. "Hurá, všimli si mě! A teď mě odtud dostaňte!" pomyslel jsem si. Chvíli koukali a jen tak postávali kolem, přeci jen beze mě byli bezradní a očividně trvalo, než jim to zapálilo, a pak ukázali na mě. Prohodili pár slov s hlídajícím dutým krollem, ten konečně otevřel zarezlý zámek klece, chytil mě za krk jako zajíce a hodil mě mým osvoboditelům k nohám. "No, konečně jsem venku, to vám to trvalo. Kde jste se tak dlouho courali?" zeptal jsem se a hodil po nich ublíženým pohledem. Kerin, elfí mnich, pouze pokrčil rameny a kouknul na Bergena. Ten už se chystal k odpovědi, ale rychle sklapnul, když se z jeho batohu ozval vysoký, vyčítavý hlásek. Vzpomněl jsem si, že tam přebývá malé všetečné stvoření a velmi rádo si pouští pusu na špacír, protože cítí oporu v rozložitém krollském majiteli batohu. "Jak jen jí to říkali? Není to snad šotčice Effínie?" Skutečně to byla ona a nemohla si odepřít ani ten svůj štiplavý tón při monologu o tom, že jsem nějaký druh sudokopytníka, a podělám, na co přijdu.

Nikomu z nás se nechtělo čekat, než skončí ta nekonečná šotčí řeč na mou osobu, tak Bergen vzal konec mého řetězu, který byl přikován obručí k mému krku a krollímu strážci vyplatil pár mincí za mou maličkost. "Nuže pojď, otroku," oznámil mi a jako psa mě odvedl do domu prakticky na druhé straně města, kde konečně po jeho okřiknutí i ta malá věc ztichla. Cestou se Kerin rozloučil a zamířil si to někam na kopeček ke svému strýci. Dostal jsem slušné šaty a Bergen mi nechal sundat ten otrocký řetěz z krku. Mělo to však i menší nepříjemnost, jelikož se Bergen při své vysoké inteligenci rozhodl označit si mě cejchem tak, aby bylo jasné, kdo je teď mým novým pánem. Neobtěžoval se seznámit mě s mými povinnostmi, a tak jsem alespoň pro začátek otevíral dveře. Podle všeho ten přerostlík přišel k penězům a k tomuto domu, stejně jako ta šotčice ke svému stromu v klášterních zahradách, kde se po svém barvitém vyprávění usadila a seznámila s různou havětí žijící kolem. "Nu což, kdo by jí bydlení mezi pavouky záviděl?" ušklíbl jsem se a ve volných chvílích začal potajnu prohledávat nový domov s nadějí, že po bývalých majitelích naleznu nějakou tu zbraň. Jednoho večera jsem se s ostatními vydal na pochůzku městem, jako nic neplánující občané s dobrými úmysly.

Zapadli jsme do nedalekého hostince, kde už měl Bergen domluvenou schůzku s nějakým dědou a elfákem. Byl to starý vetchý shrbený muž, kterému nevím proč říkali KáDéčko a nějací nenápadně se tvářící pohůnci postávali kolem. "Nu což, aspoň trochu jako u nás doma." posadil jsem se vedle něj, abych dobře slyšel, a poručil si pivo. Sotva si svlažil hrdlo prvním chladivým douškem, už mě Bergen natěšen, že může vydělat nějaké peníze, vytáhl ven a dotlačil ke kovárně, která sídlila jen kousek od hostince. "Jsme tady, abychom tomu starému kozlovi domluvili. Neříkej mu nic, co jsi slyšel v hospodě. Ani u mě doma. Víš co? Raději nemluv vůbec!" rozkázal mi pevným hlasem a zabušil na dveře kovárny. Držel jsem se plánu a nedbale se opíraje o stěnu protějšího domu jsem pokukoval po okolí. Bergen vzkaz urostlému kováři vyřídil, rozloučil se a se spokojeným úsměvem ve tváři mě odtáhl domů.

Brzy po setmění někdo klepe na dveře a já se vrhám splnit svou povinnost - otevřu dveře, a do chodby pyšně nakráčí Kerin. "Jdu zrovna od strýce, vyprávěl jsem mu o vás a vašich schopnostech a nedal jinak, než že má pro nás prácičku. Prý to nepočká, musí to být ještě dneska. Co ty na to?" vyhrkl jedním dechem a opřel se o dveře. Bergen se jen ušklíbl a se souhlasným pokývnutím vyrazil, přičemž jsme se cestou nahoru zastavili u stromu pro tu malou otravnou Effínii. Když jsme konečně dorazili na kopec, a že to není zrovna nízko, naskytl se mi pohled na vysoké budovy se spoustou věží. Ten pohled předčil snad jedině vysoký kamenný most přes roklinku, na jejímž dně protékala říčka. Most končil na protějším kopci a spojoval obě části města. Byl to skutečně dechberoucí pohled na pomalu usínající město.

Kerinův strýc byl elf středních let oděn ve velmi zdobný a honosný šat. Z toho, co jsem doposud zaslechl, jsem si vyvodil, že Kerinův strýček je vyznavačem dračí víry a současně hlavou jedné z nejmocnějších rodin ve městě. Představil se nám jako senátor města a posadil nás do velké jednací síně se spoustou dobrého jídla, kde nás obskakovalo služebnictvo se symboly Kerinovy rodiny vyšitými na stejnokrojích. Pro bývalého otroka to byla konečně vítaná změna. Pořádně jsem se nacpal a napil, kdo ví, kdy se taková příležitost naskytne příště.

Strýc rodiny Vanderských se pohodlně usadil, věnoval každému z nás zkoumavý pohled, nakonec zakotvil na Bergenovi a klidným, ale pevným hlasem řekl: "Jak jsem již řekl svému synovci, rád bych vám nabídl menší prácičku. Jste tu ve městě noví, nikoho neznáte a co je lepší, nikdo nezná vás. Na základě této skutečnosti předpokládám, že by pro vás neměl být žádný problém tento drobný úkol splnit." odmlčel se a pohlédl z okna. "Mohli bychom se rovněž domluvit i na další budoucí spolupráci, za kterou byste samozřejmě byli po zásluze odměněni." Stejně nebylo co dělat. Bergen a ostatní byli pro, tak jsem taky kývnul. Plán byl jasný - najít a doručit Strýci Vanderskému jakési účetní poznámky, které jsou uschovány v údajně lehce střeženém domě ve čtvrti survinských, což je další rodina ve městě. Od vanderského kontaktu v místí aréně gladiátorů se dozvíme, kde přesně se ten dům nachází.

Neuběhlo ani pár hodin a byli jsme v plné polní na cestě k survinskému domu. Bergen táhl jeden a půlruční meč, na zádech pověšený štít a bágl plný všelijakého harampádí. Ani u ostatních to nebylo jiné a stejně tak i já se dostatečně vybavil. Vzal jsem si jídlo a své běžné šaty, což bylo vše, co jsem měl, a vykročil s ostatními za dobrodružstvím. Z dálky vypadala aréna jako by tam nikdo nebyl, a když jsme dorazili blíž, postával tam jen jeden znuděný elf a nenápadně pokukující za roh arény. Koutkem úst nám poradil odložit zde zbraně a vybavit se pouze lehkými zbraněmi - nejlépe noži, jinak nás budou na každém kroku otravovat stráže s dotazy, zda-li máme glejty a pověření nosit zbraně. Sbalil jsem tam nějakou jednoruční sekerečku a mezitím Bergen dostal kontakt na strážného, který zná adresu domu, kde se podle všeho ukrývaly ty strýcovy pergameny či co to bylo. Našim dalším úkolem bylo kontaktovat patřičnou hlídku a jít do akce.

Pěkně, jenže ono se to řekne kontaktovat stráž před půlnocí v tak různorodém složení naší skupiny. Trvalo dost dlouho, než se mi podařilo sdělit ostatním své pochybnosti o tomto plánu. Mezitím jsme došli až k severní bráně, kde se daný loajálný strážný věnoval hraní karet s ostatními členy hlídky. Nechtěl jsem zbytečně dál polemizovat o tom, co ten kroll se šotkem a elfem vymysleli, tak jsem se zašil v blízké tmavé ulici a sledoval, co se bude dít. Chtěl jsem se opřít o zeď v takovém koutku schovaném přes svitem měsíce a omylem jsem žduchnul do nějakého chudáka, co tam asi spal opřený o zeď vestoje a hned na to utekl. Pohodlně se opřu a koukám, že ta naše podivná skupinka se začala producírovat kolem brány tak, aby na sebe  upoutala pozornost.

Asi půl hodiny tam něco prováděli, až nakonec jeden ze strážných skutečně vyšel. Měli štěstí, protože to byl nejspíš ten pravý, protože to byl už od začátku špatný plán, proto jsem se ho také odmítnul účastnit. Měli více štěstí než rozumu, taky jsem jim to patřičně zdůraznil, ale podařilo se jim získat adresu, tak jsem je následoval dál. Kolem třetí hodiny ranní jsme byli na místě. Byl jsem už slušně unavený a modlil se, aby to bylo už za námi. To jídlo a pití i trpaslíka dost zmůže a také je přece velice těžké držet se zpátky. "Nu což, jde se na věc." zamumlal jsem si do vousů a vykročil jsem do spletitých ulic čtvrtě, v jejímž nitru se ukrýval náš cíl výpravy. Všude kolem bylo ticho, jen čas od času cosi zašramotilo na střeše blízkého domu. Effínie se přikradla ke kamennému plotu řadového domku a potichu vyšplhala na strom. Ze stromu seskočila na dvůr a přecupitala až k oknu domu. My ostatní zatím zcela nenápadně postávali v ulici jakoby nic. Šotčice zatím zmizela v útrobách domu. Chvíli se nic nedělo a tak se Kerin rozhodl, že občíhne situaci sám. Jelikož neměl na to, dostat se k domu nepozorovaně sám, vyslal svou kočku. Ta se dostala ke dveřím domu, ale překvapivě probudila hlídacího psa, který u nich spal. Začal štěkat a vrčet, až probudil spícího muže uvnitř domu. Ten rozmrzele vyhodil psa na dvůr a šel zase spát. Pes, který byl teď na dvoře, štěkal na vše, co se pohnulo, takže úžasný plán Kerina s kočkou vzal za své a kočka se musela stáhnout z dohledu.

Bylo více než jasné, že už budu muset převzít iniciativu. Vymyslel jsem mistrný plán, že se budu potulovat kolem a případně strhnu pozornost na sebe a ostatní zatím vyřeší problém toho domu. Psa se jim nakonec podařilo chytře zneškodnit zavřením dveří do předsíně za hlavním vstupem. Zatímco Bergen z ničeho nic zmizel v domě, kde se připojil k šotčiči Effinii a tam zneškodňoval poloprobuzené obyvatele domu, já jsem vykonával tu nejdůležitější práci venku. Hlídal jsem, jestli někdo nejde. Zřejmě jsem nezachytil ten okamžik, kdy někdo kolem vás projde tmavou uličkou či co, tak či tak ten plán měl jisté chyby. Sotva vyběhl Bergen z domu, začali jej pronásledovat nějací místní pobudové. Bergen utíkal, co mu síly stačily, a zmizel na prvním schodišti v podloubí domu. Pak jsem toho chudáka viděl, jak skáče po střechách sousedních domů. Bylo jasné, že je třeba něco udělat, tak jsem se v rychlosti domluvil s mnichem Kerinem, že se rozdělíme a každý se vytratíme ze čtvrti svým způsobem. Tak trochu jsem doufal, že Bergen unikne, přece jen asi měl ty lejstra u sebe a o šotkovi jsem nepřemýšlel, každý se musí o sebe umět postarat sám.

Bylo už dost pozdě, když jsem opustil čtvrť, a tak jsem se klidnějším tempem prošel až k Bergenově novému domu. Nebyl ještě doma, tak jsem se šel opláchnout, a protože už skoro svítalo, šel jsem spát. Asi o hodinu později mě probudilo skřípaní dveří, to když Bergen ještě udýchán a znaven noční příhodou přišel domů. Něco zamumlal a šel si taky lehnout. Byl jsem rád, že to zvládl a že má ty spisy, strýc nás určitě pochválí za naše úsilí a slušně odmění. "Nu což, to bude ale hezký další den."

Korektura: Awari