Hrdinové Tauronu - kamenný kruh

Foukal silný vítr, musel jsem si svázat vlasy do culíku, aby mi nepřekážely ve výhledu. Už včera jsem si s nimi chtěl něco udělat, ale okolnosti mě odvlékly tady na tohle místo, slunce svítilo vysoko nad horizontem a jeho paprsky se odrážely od zbroje Imperialní armády.

Bylo na nich vidět znepokojení, věděl jsem proč. Ruce jim pevně svíraly meče, až jim vystouply žíly na rukou. Pousmál jsem se a zdvihnul jsem pohled daleko za stromy odkud se přibližovala nepřirozená hustá tma a zvířený prach. Byla z toho cítit magie, hodně magie. Připomnělo mi to staré časy.

Rána rozťala strážce kruhu od ramene až po prsa a ten se rozplynul ve vzduchu. V ten moment Artei dostal od dalších dvou strážců dvě rány do zad, které ho dostaly na kolena. Z úst mu vytekl proud krve a v jeho obličeji byla vidět jak bolest, tak i něco jiného. Usmíval se spokojeně, jakoby viděl něco úžasného. Nevím, co to bylo, ale určitě to bylo krásné. Takhle zemřel můj přítel Artei - nejmocnější z Chodců, ten, jenž uměl přijmout dračí podobu a byl generálem největšího vojska světa.

Nebyl tam ovšem sám, byl s ním i čaroděj, kterému jsme přezdívali Al-hazred.

Obrovská hora vyvýšená až do mraků, sněhová vánice, silný vítr a kamenný kruh, ten kamenný kruh, kvůli kterému jsme zde přišli. Zjistili jsme, že runami lze manipulovat a vytvářet mosty i cestovat časem, alespoň tak to říkal ten čaroděj Al-hazred. Museli jsme zastavit Zonotara za každou cenu. Al-hazredova tvář vypadala vyčerpaně, ustavičně se snažil přijít na to, jak uniknout z uzamčeného kruhu. Byli v pasti - on, Artei a Silmegil. Al-hazred byl mladý čaroděj, avšak nejlepší na univerzitě, schopný pochopit pravou magii. Byl z nás nejmladší, ale na něm spočinul osud celého věku. Musel žít, musel přežít. Silmegil hlídal Al-hazreda, který se snažil je osvobodit.

Bojoval se dvěma strážci, jeho meč nešel ani vidět. Pohyboval se jako blesk, uštědřil ránu pak další, strážce padl, druhý po ráně do krku se rozplynul. Silmegil oddychoval. V boji si nevšiml, že sám dostal mnoho ošklivých ran. Jednu ruku už nemohl používat, na stehně měl táhlou ránu jako po dračím drápu a z pusy mu tekla krev. Najednou se k němu přibližovaly další tři stíny, když v tom Al-hazred vykřikl. Něco se stalo, koukal se kolem sebe a viděl Arteie jak klečí, padá na bok, nedýchá. Byl mrtev a Silmegil, věrný strážce Tauronu, velitel Tauronských stráží, ten, jenž zabil Golose, ten, který zachránil Tauron a vládl mithrilovým mečem, se jen taktak držel na nohou. Byla to jen otázka času, než zemřou oba dva.

V tom před ně vyskočil obr. Svou výškou a mohutností zakrýval oba hrdiny. Byl vyšší než kdokoliv, koho kdy viděl. Obr byl opancéřovaný od hlavy až k patě. Měl lesklou zbroj zvláštních tvarů, z helmy mu trčely dva rohy a v rukou dřímal sekery. Sekery, které nosil jen Hlavořez, velitel Imperialních Pretoriánu, nejobávanějších válečníku na celém světě, zabiják draků, jak o sobě rád tvrdil. Ukázalo se, že to, co Al-hazred dokázal je, že umožnil vstup do kruhu, do toho, kde se Hlavořez D´Grosse celou dobu dobýval. Hlavořez se otočil na Al-hazred se slovy: "Ty, ty maličký, na tobě závisí osud Impéria. Ty musíš přežít a dokázat to, proč jsme tu přišli a zemřeli!" Al-hazred jakoby dostal druhý dech. Vrhl se zpět do run, kam se neodvážili vstoupit ani ti nejmocnější z čarodějů. Vysoko, mnohem výš než doletí Draci, byl pár očí, který se na to všechno díval, slzel, ale byl hrdý. Byl hrdý na své hrdiny. Hlavořezovi zasvítily oči do bíla, krev se napumpovala do svalů, cítil se, jakoby zdvojnásobil svůj objem. Zařval tak hlasitě, že se to dostalo až k hranicím Tauronu. Říká se, že tehdy opadaly všechny listy z Tauronské zahrady. Hlavořez zemřel a sebou vzal tři další strážce.

Pootevřel jsem oči "Artei, Al-hazred, kde je váš konec?" Podíval jsem se na své fialové klouby na rukou, které držely ty slavné sekery, "Stínače hlav" jak jim ostatní přezdívali. "Můj bože, pro tebe žiju a za tebe umírám, děkuji, že jsi nade mnou tehdy bděl".

Legenda věku VIII. Válka bohů, aneb jak to tenkrát bylo...

Autor: Jan Šimek