Knihovna - kapitola V.

Autor: Dart

Konečně jsme dorazili do obydleného města. A říkám konečně, protože opuštěných rozvalin už bylo dost. Strýc Vanderský po nás jde a vzhledem k tomu, co neseme, nás nenechá jen tak zmizet. Při našem posledním setkání s ním to bylo jen o vlásek. Při průchodu městem nás zaujal hostinec na náměstí ve středu města, který byl postaven naproti vysoké bílé zdi, která obíhala a chránila místní školu. "Konečně snad v bezpečí, teď už si jen nacpat pupíky pivem a kuřaty. Tady se nám snad nemůže nic stát." pomyslela jsem si ulehčeně. To jsem ještě netušila, jaké obrátky naberou následující události.

Celá naše různorodá banda vstoupila do hostince. Jako první vešel Connor, barbaří válečník a ochranář, hned za ním lidský válečník Bartoloměj a průvod uzavíral Bergen, který měl tu čest nést mě na rameni. No, je to tak. Jsem menšího vzrůstu, přesněji řečeno jsem šotek. Nechávám si nosit své věci i svou maličkost na hřbetech svých společníků a vrásky mi to rozhodně nedělá. Říkají mi Effinie z Effesu a pokud někoho zajímá, kde to je, odpovím jednoduše: "Daleko!" 

V hostinci bylo narváno, mísili se zde místní s různými vojáky, pobudy a žoldnéři, kteří si pitím piva zkracovali čekání na práci. Pro obyčejného klučinu z města to mohlo být poměrně zajímavé osazenstvo, ale nás už to nějak nevzrušovalo. Bez ruchu a vzruchu jsme poobědvali a vydali se naproti do knihovny Akademie, kde jsme chtěli nalézt spolehlivý úkryt před očima světa pro námi ukradenou knihu. Hned pár kroků za branou jsme se zastavili, protože místní architektura a prvky staré doby nám s Bergenem vyrazily dech. V tomto úžasu nás zastihl a mile přivítal roztomilý starší muž v prostém řádovém rouchu. Vous měl krátce střižený a pravděpodobně vynahrazoval naprosto holou hlavu, neklidné šedé oči skryté za kulatými sklíčky. Požádal nás, abychom ho doprovodili do jeho pracovny, která sídlila v jedné ze starších budov, a napřímo se nás zeptal, čeho si zde v Akademii přejeme.

Naši duchapřítomní válečníci hned začali vyprávět jeden přes druhého různé povídačky, které se shodovaly jen v tom, že hledáme proslulou Eldebarskou knihovnu. Když konečně přestali překřikovat jeden druhého, posunul si náš průvodce sklíčka výše po nose a promluvil: "Vidím, že takto se nikam nedostaneme. Dovolte mi, abych se pro začátek představil. Mé jméno je Sildorm. Jsem místní tajemník, písař a prakticky se starám o chod celého zdejšího dvorce. Velmi nerad bych vás zklamal, avšak musím vás upozornit, že naše knihovna není tou, kterou hledáte. Patrně jste si spletli město, zde se nacházíte v Eldebarii, nikoli v Eldebaru." Pohlédl do našich překvapených očí a nervózně zamrkal. Hodnou chvíli jsme tam stáli a dívali se jeden po druhém. Ticho v místnosti přerušil nakonec náš hraničář, Bergen, který s úsměvem tajemníkovi poděkoval a vyšel se mnou na nádvoří Akademie. O chvíli později vyšli i Bartoloměj s Connorem a jedním dechem se na Bergena obořili, kam nás to u všech draků zavedl. I když mi bylo jasné, že to naší situaci nevyřeší, s gustem jsem si přisadila. Ironií a sarkasmem vůči Bergenovi nikdy nešetřím.

"Tak, co teď?!" zabručel Connor, zatímco ze zvyku kontroloval řemínky svého náloketníku. Bergen se se založenýma rukama rozhlédl po okolí a pomalu řekl: "Co by? Když už jsme tady, porozhlédneme se a třeba mě něco napadne." S tímto rozhodnutím a mnou na rameni vykročil na průzkum. Válečníci zůstali stát a zmateně se dívali jeden na druhého. "Kam to jako jde?" zeptal se Bartoloměj nechápavě. "Pojď a neřeš to." praštil ho Connor rukavicí do prsou a vydal se za námi.

Procházeli jsme dvorcem a kolem nás proudily desítky studentů mířící do okolních budov, aby zasedly k výuce všemožných dovedností. Minuli jsme jídelnu, studovnu a zastavili u chrámových zahrad tak náhle, že jsem se musela zachytit Bergenova nárameníku, abych nespadla dolů. Zvědavě jsem čekala, co bude dál, a všima si, že Bergenovy oči září vzrušením. Počkal, až se docourá i Bartoloměj a rozhodným hlasem řekl: "Jsem přesvědčený o tom, že by stálo za to se zde zdržet a popřípadě se přidat k výuce. Zde nás nemá nikdo šanci najít a možná bude možné i ukrýt tu knihu." Kluci pouze pokrčili rameny na znamení, že nejsou proti. Ale co já? Jak se tady naučí šotek vrhat noži?! A co teprve ti naši tupí válečníci! Vždyť tu není nikdo, kdo by jim s výcvikem zbraní jakkoliv dokázal poradit. Ale mě tu nikdo nebere vážně.

Vrátili jsme se k Sildormovi a požádali ho o možnost zde přebývat. A pokud je to také možné, pak se také učit. Odvedl nás do vedlejší věže, kterou obýval jeho bratr a představený zdejší akademie, čaroděj Nildorn. Ten si vyslechl naši prosbu a sdělil nám, že musíme zaplatit studijní poplatek. Ještě předtím však musíme projít přijímacím pohovorem a pouze a jedině tehdy se můžeme připojit k ostatním studentům.

Vzhledem k tomu, že jsme byli už rozhodnuti se zde zdržet, přistoupili jsme na jeho podmínky. Bergen zůstal na přijímací pohovor a my ostatní, nemagicky nadaní, jsme opustili věž a vydali se na průzkum knihovny. Plán zněl jasně - musím nenápadně vniknout do budovy a prozkoumat ji, Bartoloměj s Connorem měli hlídat před knihovnou kdyby něco, ale zajímali se spíše o ženské osazenstvo kolejí. Dostat se tajne do knihovny byl až neobvyklý problém. Jen pár sáhů od vstupních dveří byla umístěna postal a na ní si lehkým spánkem hověl trpaslík. Vzhledem ke spoustě klíčů různých tvarů i velikostí na stole jsem pochopila, že  pravděpodobně zajišťuje chod celé budovy a patrně tady i přebývá. V místnosti byl vyhaslý krb, stůl a běžné vybavení světnice a vedly z ní dvoje dveře umístěné proti sobě. Opatrně jsem se proplížila kolem chrápajícího zakrslíka, zběžně prošmejdila místnost a prohrabala krb. "Byl by to ideální úkryt pro tajné dveře." pomyslela jsem si. Nebyl, nenašla jsem nic než popel a zbytky zčernalého dřeva. Za dveřmi blíže trpaslíkovy postele bylo slyšet tiché kroky a šustění pergamenových stránek. Škvírou ve dvěřích jsem do místnosti nakoukla a uviděla regály knih po celé místnosti. Mezi nimi se pohybovali dva muži v rouchách učitelů Akademie a opisovali některé z knih. Dál jsem mezi regály nevstupovala, tohle mi jako průzkum dostačovalo a každý zloděj ví, že tohle by byla zbytečná námaha, když je možné beze svědků prošmejdit aspoň druhou místnost. A proto jsem se přesunula ke dveřím na druhé straně světnice. Za nimi bylo ticho. Opatrně, aby nezavrzaly, jsem vstoupila do potemnělé místnosti, která podle řad lavic a vyřezávané katedry sloužila jako učebna. Nikdo tam nebyl a v místnosti byla tma. Chvíli trvalo, než si mé oči přivykly na šero, ale jakmile se tak stalo, pustila jsem se do prohledávání. Při průzkumu mě zaujaly podstavce pro knihy. Byly to opravdu nádherné kousky, tmavé tvrdé dřevo vyřezané do spletitých tvarů připomínající popínavé rostliny u země zakončené pařátem dravce. Na všech podstavcích byly otevřené knihy psané nějakou nesrozumitelnou řečí. Už jsem byla s průzkumem hotova, když jsem si všimla nenápadných dveří v zadní části potemnělé místnosti. "Nebyla bych to já, abych všude nestrčila ten svůj nos." parodovala jsem Bergena a sama pro sebe se zasmála. Zvědavost je mé druhé já a já prostě musela vědět co tam je. Dveře nevypadaly nějak používaně, spíše naopak. Pootevřela jsem je. Byla tam tma, malá místnost bez oken neposkytovala mnoho možností pro rychlý průzkum.

Vytáhla jsem z kapsy svou malou skřítčí svíčku, kterou jsem koupila v Edorasu, a rozhlédla se kolem. Svíčka osvětlila místnost tlumeným světlem a odhalila tak jejího jediného obyvatele. V zadním rohu místnosti visel velký chlupatý pavouk s podivnou bílou lysinou na zádech ve tvaru bílého písmena V. Prosto byl ode zdi ke zdi protkán spoustou lepkavých pavučin, které představovaly velmi účinnou past pro nepozorné vetřelce a zároveň tvořily hnízdo onoho pavouka. Chvíli jsem stála celá zkoprnělá a zírala na to stvoření. Náhle otevřel své oči a upřel pohled na mne, olověně lesklé panožky se daly do pohybu. Na nic jsem nečekala a hbitě se vrátila tam, odkud jsem přišla. Ještě pár okamžiků jsem ten zážitek vstřebávala a snažila se zklidnit dech a vydala se za klukama.

Zatímco jsem měla důležitý úkol a prohledávala místní knihovnu, Connor a Bartoloměj měli hlídat její vchod. Nikoho nepřekapí, že místo hlídání dvěří se věnovali očumování místních studentek, které však jejich zájem viditelně nesdílely. Bergen se mezitím vrátil od pohovoru u Nildorna, který mu laskavě sdělil, že v něm bohužel žádné kouzelnické nadání pro magii neodhalil, a proto ho nebude moci přijmout ke studiu. "He he he, to je přesně to, že mě nikdo neposlouchá!" smála jsem se až mě bolelo břicho. Bergen rozladěn touto zprávou si naštvaně odplivl a namířil si to do zahrad k prazvláštně vypadajícímu muži, jenž seděl do půl pasu odhalen v akademických zahradách a nejspíše meditoval. Postavil se před meditujícího muže a když to nevyvolalo žádnou reakci, požádal ho, zda-li by jej nedokázal učit v jeho oboru hraničáře. Meditující jen otevřel oči, usmál se na něj a řekl: "Učedník by se mi jistě hodil, mladý muži, ale jsi příliš svázán se svými věcmi. Pro další je učení je nezbytné zbavit se veškerých materiálních statků, které si myslíš, že vlastníš." zavřel oči a ponořil se hluboko do meditace. Bergen tam chvíli rozpačitě stál nevěda, co dělat. Následně se domluvil s Connorem a Bartolomějem, že do služeb vstoupit chce, ale jeho věci jsou mu příliš drahé. Odhodí je tedy za bránu Akademie, odkud je za pár okamžiků kluci vyzvednou a uschovají.

Dle dohody Bartoloměj a Connor vyšli z akademického dvorce, aby sebrali veškeré vybavení Bergena. Bartoloměj naložil Connorovi do náruče poslední zbraně a chystali se k návratu do dvorce, obstoupila je skupinka místních mužů. Byli to nejspíše místní povaleči a žebráci vedeni dvěma muži. "Polož ty věci na zem, chlapečku, a vypadni odtud. My už si to převezmeme." vyzval jeden z nich Connora důrazným hlasem. Tomu se povýšenecké chování městského hejska nelíbilo a drze mu odvětil, že věci jsou jeho společníka a bez nich se nikam nechystá. Když muž uslyšel jeho odpověď, vytasil zpoza opasku dýku a přiložil jí Connorovi ke krku. Jakmile to však spatřil Bartoloměj, odhodil věci na zem a tasil meč. Vše se událo během krátkého okamžiku, ale už nic nemohlo zabránti, aby se dýka na krku Connora dala do pohybu a podřízla jej od ucha k uchu. Connor upustil všechny věci, chytil se za krk a zkácel se k zemi a zatímco se Bartoloměj pustil do boje, kaluže krve kolem Connora se děsivě zvětšovala. V té chvíli se muž, který Connora zranil, rozpadl v hromadu kouřícího slizu. Měl smůlu, jelikož se zrovna z oběda v místním hostinci naproti akademie vracel čaroděj Nildorn Měnič. Když ostatní viděli, co se stalo, se nekoordinovaně rozprchli.

Bartoloměj popadl zraněného Connora a spolu s ostatními mnichy ho rychle odnesli do zahrad, kde Bergen rozmlouval s meditujícím. Ve dvorci nastal poprask. Taková událost se zde neděje každý den. Nildorn Měnič, který doprovázel zraněného, se podíval na spoře oděného muže a křikl: "Dellmare, Dellmare, zachraň toho muže!" Nevím, co se pak přesně stalo, vím jen, že rána na krku se zázračně zacelila a Connora v bezvědomí odnesli pryč. Nastalo ticho a všichni se otočili v očekávání k čaroději. Po chvíli ticha si čaroděj odkašlal, kývl směrem k nám a promluvil. "Tyto lidi jsem přijal pod tuto střechu, jsou tedy našimi hosty a jejich bezpečnost dopadá na naše bedra. Smrt toho muže byla nevyhnutelná a je jisté, že tento incident zanechá na dobrém jméně Akademie další hluboký šrám. Uzavřete dvorec a připravte se! Následující dny budou pro akademii těžkou zkouškou." Pak jen pokýval hlavou a odešel zpět do věže. Nevěděli jsme, co tyto slova mohou v blízké době znamenat. Bergen se jen otočil ke mně a špitl: "Zařídil jsem nám zde na pár dní ubytování."

Korektura: Awari