Kopie z 34. období Imperiálního věku - 2

Kopyta zaklapala na dláždění a vůz se s trhnutím rozjel kupředu. Válečník se s povzdechem posadil a skrz záclonky pozoroval ranní hemžení na edoraských ulicích. Kolona vozů přejela most, prokličkovala městem, severní branou opustila chráněné město a vydala se mezi barbary zpustošenými obilnými poli dále na sever. Od setkání s králem uplynulo necelých 12 hodin a Bartolomějovi se život převrátil vzhůru nohama. Ženu i s dětmi zanechal ve vanderském úkrytu uprostřed města a s královským pečením prstenem na krku se vydal obnovit statek, který spravovali spolu s Bergenem a který minulé období podlehl Andalonské jízdě. Když naposledy viděl svůj domov, střechy poničených budov plály do noci jasným plamenem a vozy uhánějící na jih byly naplněny nářkem a bědováním. "Adame!" vytrhlo ho ze zamyšlení zamumlání spícího spolujezdce, tlusťocha s hustým černým knírem objímacího dubovou hůl. Efínie vyhlížející z druhého okna se zachichotala a s pohledem na maskovanou přítelkyni prohodila: "Asi toho dneska moc nenaspala."

Třetího rána vystoupila Corridan z vozu a se šotčicí na rameni se vydala přes prostranství bývalého statku k válečníkovi, který se skláněl nad plánkem budoucí pevnosti a s jedním z vojáků řešil jeho prozatímní opevnění. Počkala, až se mladý voják vydá za svými povinnostmi, a pozorujíc okolní hemžení se postavila Bartolomějovi po boku a zašeptala: "Musíme se zbavit těch survinských. Těch, na které nás Adam upozornil už ve městě. Pošli dva z nich na hlídku do lesa, ať pátrají po stopách andalonských barbarů, toho třetího nám tu nech. Zabijeme je jednoho po druhém. Nemůžeme si dovolit nechat je tu jen tak pobíhat." Válečník kývnul na znamení, že rozumí, a rukou pokynul dvěma survinským vojákům, kteří se poflakovali u studny. Efínie se střelhbitě schovala druidce do vaku. "Paní Corridan se chce vydat do lesa podívat se po bylinách, vy dva půjdete s ní a zaručíte, že se jí nic nestane!" přejel je přísným pohledem a zarazil se u druidky, která na něj vyvalila oči a pak se s povzdechem vydala k lesu se dvěma survinskými vrahy v patách.

Vedla je hluboko do lesa, cestou sbírala byliny, které věděla, že na severu již nebudou k mání. Došli až k hlubokému lesu a s potěšením zjistila, že lotři ztratili svou obezřetnost. "Měli na starosti mladou elfskou kněžnu, která běhala jako blázen po lese a sbírala plevel a kytky." usmála se druidka sama pro sebe. "Ehm, pánové, mohla bych poprosit, abyste se na chvilku otočili? Potřebovala bych chvilku sama pro sebe. Však víte, když příroda volá. Mohli byste?" naznačila jim, aby se otočili, a když tak s brbláním provedli, vydala se do křoví. Protáhla se mezi dvěma vzrostlými keři, a když jimi prošla, jejich větvičky se zachvěly a listy zašeptaly. Efínie opustila svůj úkryt, vyšplhala na nejbližší strom a proskákala v korunách až nad oba muže, aby vyslechla šeptanou diskuzi na téma, že ženské mají vařit a rodit, a ne se poflakovat po lese a zdržovat chlapy od pořádné práce, když se zpoza křoví ozval ženský křik.

Do tváře jej švihla další větev a v Bartolomějovi se začala vařit krev. Krátce po odchodu druidky se mu to rozleželo v hlavě a nyní litoval, že ji i Efínii vyslal samotnou do lesa se survinskými. Vyrazil po jejich stopách a na pomoc i vzal posledního špeha. Teď už hodnou chvíli bloudili lesem příliš daleko na severu, z lesních stezek po vydatných deštích nezbylo nic než blátivý potůček a jeho společník mu nebyl vůbec nápomocen. Spíš naopak - mladý floutek vyrůstal ve městě a celou cestu si stěžoval na příliš mnoho větví, příliš mnoho bláta a prakticky příliš mnoho přírody. Válečník se prodral dalším hustým keřem, rozhlédnul se po rozlehlém rašeliništi a pohledem se zastavil na podsvinčatech rochnících se v blátě přímo před ním. Z blízkého křoví vyletěli ptáci. Silný náraz kance nečekal a již tak silně zablácený Bartoloměj padl tváří rovnou do bláta. Obratně vyskočil zpátky na nohy a vykopl proti bachyni, která najednou stála vedle něj a snažila se jej kousnout do stehna. Vyzbrojil se šavlí a štítem, koutkem oka zahlédl v keři mizející ocásky čuníků a zlodějova záda, kterak se snažil vyšplhat na strom, a vyrazil proti sviním.

"Ta mrcha, byla to past!" problesklo zloději hlavou, když zpoza keřů vykoukla černovlasá druidka, a odněkud přiletěla dýka a zasáhla jej do stehna. Hodil pohledem po svém druhovi, který z posledních sil bojoval s oživlým keřem a jehož tělo se otřásalo pod údery druidky, a dal se na útěk. Zraněná noha však po pár metrech odmítla poslušnost, něco zasvištělo vzduchem a silně jej udeřilo do zátylku. Bolest přišla odnikud, jakoby se mu samy vnitřnosti chtěly dostat z těla ven a s posledním výdechem padl tváří do měkkého mechu.

"Tak, to by bylo..." pronesla nevzrušeně Efínie, zatímco otírala zakrvavenou dýku do trávy a koukala, jak je tělo druhého zloděje šlahouny posouváno hlouběji do žaludku oživlého keře, "jeden z těch spratků mi ukradl čepičku! Doufám, že to má tenhleten." nakopla padlého survinského do žeber a pustila se do prohledávání jeho kapes i vaku. Po chvíli neúspěšného hledání se zastavila a pohledem plným beznaděje zabloudila na spokojené ševelící keře, po druhém zloději již nezůstalo ani památky.

Po krátkém boji s oživlými keři, které odmítaly vydat mrtvé tělo vraha, Corridan poklekla a dračím zubem prořízla sval jednoho z žaludku. Z vyvalivšího se zápachu se jí udělalo mdlo a s potěšením přenechala místo šotčici, která se dýkou opatrně přebírala v již značně poškozeném zloději a silných žaludečních šťávách keře. Přes kyselý zápach vytrvala a nakonec s jásotem vytáhla sežvýkanou magickou čepičku, kterou se jala očistit vodou z měchu. Věnovala čepičce poslední štědrou dávku vody, a přestože zápach byl stále silný, s hrdostí si ji narazila na hlavu, když k nim z hloubi lesa pronikl pištivý zvuk. Svět se zhoupnul, když ji Corridan chytla na zádech za kazajku a rozběhla se mu vstříc.

Les jakoby jí chtěl usnadnit průchod, vysoké boty z měkčené kůže se sotva dotýkaly mechu, kořeny vzrostlých stromů se nořily hlouběji do hlíny, aby nepřekážely, a větve uhýbaly stranou běžící elfce. Na lesním rozcestí se zastavila a rychle oddechujíc se rozhlížela z jedné strany na druhou. Pronikavé zakvičení nesoucí se lesem rozhodlo a druidka znovu se dala do běhu. Efínie, která se celou tu dobu houpala druidce v ruce, to už nevydržela a s nazelenalou tváří jí pozvracela kalhoty.

Kančí zuby se zabořily hluboko do stehna a Bartoloměj zařval bolestí, když zvíře prudce trhlo hlavou a zpřetrhalo svalová vlákna. Udeřil zvíře loktem do čenichu a snaže se získat zpět svou stabilitu hodil okem po bachyni, která se tyčila jako nedobytná pevnost před roštím, ze kterého se ozývalo rozrušené kvičení ukrytých podsvinčat. Jeho pozornost na okamžik přilákalo teplo proudící z roucha regenerace, které nosil pod pancířem. Vlna energie sjela k ráně na stehně a válečník pevně sevřel rty, aby potlačil nepříjemné zamrazení, jak se přetržená svalová vlákna probouzela k životu a jedno po druhém se spojovala. Rána se zahojila stejně jako ty předchozí, bojoval už však dlouho a cítil velkou únavu. V plné zbroji se nořil hluboko do bahna, rozmáčená půda v blízkém okolí byla promísena jeho i zvířecí krví. "Bacha zleva!" ozvalo se ze stromu, na kterém se stále ještě skrýval survinský. "Kdybys aspoň vystřelil z kuše, kreténe!" procedil válečník mezi zuby a zaútočil na přiběhnuvšího kance.

Měl toho dost. Měl dost tohohle lesa, kde člověk zakopne snad o každý kořen, jakoby schválně vylézal z hlíny. Měl dost toho nic nedělajícího idiota na stromě a jeho chytrých rad. Po druidce a šotčici ani vidu, ani slechu, zato tu ztrácí čas s párečkem sviní. S odhonálním si vytřel z očí pálící pot a těžce se rozběhl proti přibíhajícímu kanci. Těsně před srážkou odskočil do boku a z otočky udeřil probíhající zvíře štítem do zátylku, to zůstalo bez hnutí ležet. Odhodil štít do krví nasáklého bláta a vydal se vstříc stále ještě na stráži stojící bachyni. Nestačila ani zaútočit, když se k ní válečník dostal. Jakoby jej posedl démon, obouruč sekal do štětinami chráněného těla vlastních zranění nedbaje.

"Bartoloměji!" zaslechl hlas přicházející z dálky. Probudivší se ze sna se po něm otočil a spatřil Corridan, brodící se k němu rašeliništěm s Efínií na rameni. Uvědomil si rovněž hlasité, vyděšené kvičení bachyně, které muselo být slyšet v přilehlém okolí. Pohlédl na zvíře pokryté tolika sečnými ranami, že už nebylo schopno stát. Oko zalité krví na něj hledělo v hrůze, kopyta vyrývala rýhy v krvavé lázni a kvičení bolesti mu pronikalo hluboko do mozku. "Bartoloměji, prosím, zadrž!" ozvalo se o něco blíže za jeho zády. Válečník sevřel oběma rukama edorskou šavli, zvedl ji nad hlavu a jediným čistým řezem oddělil hlavu zvířete od rozložitého těla.

V nastalém tichu se kolem něj protáhla zablácená druidka a Efínie mu přeskočila na rameno. Elfka padla na kolena a přejela pohledem po mrtvých zvířatech. Brada se jí třásla a po tvářích stekly první slzy při pohledu na tu spoušť. Bez dlouhého rozmýšlení vnořila ruce až po lokty do krvavého bláta a hlubokým hlasem začala promlouvat cesmínštině. Válečník obrátil hlavu ke zlodějce s otazníky v očích, ta však jen pokrčila rameny.

Třas zachvátil celé druidčino tělo, ozvalo se zapraskání kostí a skrz pevně sevřené rty se prodral první výkřik. "Do hajzlu..." vyhrkla Efínie a zarazila se, když na ni elfka pohlédla. Duhovky zmizely a zíraly na ni dvě bílé studny. Pak se bolestí stažená tvář se zvrátila k nebi a hlasitý ženský řev náhle přešel v hluboké hrdelní zavrčení. Tam, kde se ještě před okamžikem v křečích svíjela druidka, stál sněhobílý vlk.