Prolog...

Autor: Ghwain

Uprostřed temné Země, kde ani vítr nefouká, ani voda neteče, ani oheň nehřeje a neplane a zem již není sama sebou, pod širou oblohou, na které září posledních pár hvězd, jako kdyby ty ostatní znechucením odvrátily svůj pohled jinam, stojí černý Chrám a na jeho vrcholu ční... Svatyně.

Hluboko pod Svatyní, za Vraty, která se nedají otevřít známým uměním a Strážnicí, kterou obývalo tisícihlavé vojsko nejlepších z nejlepších, za Bludištěm, kterým není možno projít, pod kobkami, ve kterých čekaly statisíce na svůj osud a Pohřebištěm, kde spočívají zbytky nejvýznamnějších, za tajnými dveřmi a propadly je... Knihovna.

V té Knihovně sedí u stolu muž, dá-li se tak nazvat ta kostra potažená kůží, pod níž není skoro náznaku masa, tlukot srdce jde vidět pouhým pohledem a slyšet přes celou halu. Nad jeho hlavou zmírá magické světlo. Ale žádný z těchto nedostatků jej nemůže zastavit v díle. Kostěné pero kmitá po pergamenu či plátně vyrobeném z kůže nějakého nebohého. Muž píše. Píše... Kroniku.

,,Dnes je 2666 den od přijetí mé přísahy jako Kronikáře a jsem si jist, že je poslední. Je to týden, co jsem se se zbytkem Věrných před jejich postupným sebeobětováním dohodl na obsahu textu, kterým dnes Kroniku ukončím. Než to ale udělám, musím se vyzpovídat. Když už není komu, tak alespoň stránkám mé milované Kroniky, smyslu mého bytí." Muž vstává, pomalým důstojným krokem se vydává mezi police knih. Pero zůstává na svém místě a bez přerušení pokračuje v psaní pánových myšlenek. 

Začalo to před věky, déle než si kdo pamatuje, a jen hrstka z nás, kteří četli začátek Kroniky, by dokázala odhadnout, co se stalo. Muž natáhne ruce, vytáhne z police objemnou knihu, položí ji na čtecí stolek stojící opodál a otevře. Tak jak začíná Kniha Víry: "Najedou tu ten, jenž je, byl a bude, stál před námi v celé své kráse. A nabídl nám jednoduchou dohodu: Za každý život, který mi obětujete, vám ten váš prodloužím vždy o jeden následující den. ..."