Temný mág

Autor: Dart

Bylo sychravo. Vešli do hostince, shodili nasáklé kapuce a posadili se ke stolu v blízkosti krbu. Oba trpaslíci byli znaveni cestou a v tomto hostinci hledali dobré pivo a levný nocleh. Dveře hostince se otevřely znovu a vešla jimi postavička malého shrbeného starce, celého zabláceného a mokrého od deště venku. Potůčky vody mu stékaly z hlavy na ramena a tvořily na šatech mokré mapy. Na hlavě měl zbytky zmoklých vlasů, které mu ledabyle visely po stranách pleše, která se táhla od čela až po temeno starcovy hlavy. Zabouchl za sebou, rozhlédl se po lokálu a zamířil k zapálenému krbu. Mávnutím ruky přivolali hostinskou. Když přišla, starší poručil: "Čtyři piva a pečeni." a přisunul k ní po stole pět stříbrných mincí.

Večer v poloplném hostinci dvojici rychle ubíhal. Po vydatné večeři a uspokojivém množství piva jeden z nich kývnul na starce. Ten se ještě sušící se na zemi u krbu podíval k dvojici a pak se tichým hlasem zeptal: "Nějaké přání pane?" Černovlasý trpaslík opáčil: "Napojil jsi a vysušil koně?" Stařec se pousmál a pak odpověděl: "Ale zajisté! Vysušil, napojil, pane." Trpaslík spokojen se starcovou odpovědí vyloudil malý úsměv a pokračuje v rozhovoru, utrhl si hrozen. "Tak pro dnešek máš volno, díky." pravil a hbitými prsty hodil starci stříbrnou minci. Starcovo čelo se rozjasnilo, uklonil se a se slovy "služebníček" se vydal k pultu.

"Hrůza, co?" promluvil trpaslík v kožené kazajce s dlouhými zrzavými vlasy, které splývaly s jeho plnovousem. "Máš pravdu, Fraline, je hrozné, jak někdo takový, kdysi tak na výši, může padnout až takhle hluboko!" odpověděl mu jeho společník, vzhledu dosti podobného tomu prvnímu. Největším rozdílem byla snad barva a úprava vlasů, které druhý muž měl černé a zapletené do copánků. Byl taky trochu robustnější postavy, výškou o půl hlavy nižší. U nohy jeho židle se opírala dvoubřitá sekera popsána od shora dolů runami. Oba muži otočili hlavu směrem k pultu, kde už seděl stařec, a za stříbrnou minci zapíjel dnešní den. Když držel korbel studeného piva, ruka se mu třásla, div ho celý nevybyndal.

Nastálé ticho u stolu přerušil trpaslík Kerdol. Byl to vzrůstem malý, tetovaný po obou rukou a jeho tělo svaly jen hrálo. Byl z obou mužů ten mladší, něco kolem 30-ti let, oděn do dříve bílé ušmudlané košile a kožených kalhot. "Jak na výši? Snad mi tu nechceš tvrdit, že ta troska u baru byla někdy něčím jiným než žebrákem, co?" vrhl nevěřícný pohled na svého druha. Fralin se zahleděl na stůl a pak tichým hlasem pronesl: "Tato troska, jak jsi ho právě nazval, Kerdole, bývala slavným hrdinou, který se utkal v mnoha bitvách a mnoho nepřátel padlo jeho rukou. Jen jeden nepřítel ho dokázal porazit. Alkohol. Říká se, že jakmile byl povýšen na velitele městských stráží, dal se na pití a takto dopadl." Kerdol se ušklíbl, vstal od stolu a řekl: "Tak uvidíme, jaký to je hrdina. Hej, starče, tady je korbel piva a vyprávěj nám o těch svých slavných činech!" Mávnutím ruky pokynul hospodské a ta postavila korbel k volnému místu u stolu. Stařec, jak jen nejrychleji mohl, se posadil ke stolu, chopil se korbele a z hluboka se napil. Když uhasil žízeň, rozhlédl se po místnosti a s vážným výrazem v obličeji začal vyprávět. Postupně také lidé v hostinci utichli a začali poslouchat jeho příběh.

Je tomu už padesát let co do hostince U Stříbrné štiky, který vypadal zrovna jako tenhle, vstoupil Ardon, válečník oděn v železný břišní plát a nádhernou tuniku modré barvy. Přes nárameníky mu vyčníval meč zavěšený na zádech s čepelí studenou jako samotný led. Říká se, že se jednalo o jeden z legendárních Tohénských bastardů, a proto byla tak ostrá. Tohénské území se nacházelo na severu dnešní Cesmínie a patřilo do Edorských kolonií. Právě tam se kovaly meče z měsíční oceli, které se později staly pýchou cesmínské armády.

Venku už se stmívalo a do ulic se navracel noční život. A právě touto dobou procházel městem muž zahalen v černé kápi zakrývající jeho obličej. Zastavil a začal se rozhlížet po městě jako by něco hledal. Všiml si ho však Gromli. Strážný Gromli nebyl žádný silák, ale nedostatek síly dokázal vynahradit přebytkem důvtipu a svou odvahou. Pustil se do sledování podezřelého muže v černé kápi, který se zastavil i na další křižovatce. Gromli neváhal a přišel k muži, soudě, že podivná osoba něco hledá, aby se jí zeptal, zda-li nepotřebuje pomoci. Muž na jeho oslovení nereagoval, snad ho zpočátku ani neslyšel, ale pak se otočil a tichým, přesto důrazným hlasem utrousil: "Hleď si svého, ty ušmudlanče, nikdo se tě o nic neprosil." Gromli překvapen touto reakcí zůstal jen tiše stát a snažil se najít nějakou odpověď. Mezitím se muž dal do pohybu a zmizel v šeru ulice vedoucí z náměstí do bohaté čtvrti. Jiný strážný by si něco takového nenechal líbit, ale Gromli nad touto příhodou jen mávl rukou a rychle na tuto drzost  zapomněl.

O pár okamžiků později dorazil ten cizinec do hostince. Posadil se k velkému volnému stolu a odložil svůj ranec na zem, kapuci si stáhnul ještě hlouběji do tváře. Ke stolu dorazila hostinská s otázkou, co si host ráčí přát. Ale dostalo se ji strohé odpovědi: "Víno a rychle!" Hostinská se zamračila, kývla hlavou a šla pro kalich. Během jejich rozhovoru vešli do hostince další dva muži. Byli to místní štamgasti, kteří si přišli jako každý večer po práci na korbel piva. Rozhlédli se po hospodě a vida, že jeden stůl je skoro nezaplněn, přistoupili k němu. "Je zde volno?" optal se jeden z nich. Muž v černé kápi hledě do stolu jen stroze odpověděl: "Ne, a pro tebe nikdy nebude!" Tato odpověď oba muže natolik zaskočila, že jen odešli s tichou vulgární poznámkou k volným židlím u baru. No a jak už jsem řekl, právě v tomto hostinci už hodnou chvíli seděl i strážný Ardon. Nebyl to jen obyčejný strážný, byl to hrdina mnoha bitev a velitel městských stráží. Hostinská mu zrovna přinesla pečeni se zelím, do které se s velkou chutí zakousl, a tak jen po očku sledoval dění v lokále.

Když hostinská obsloužila bojovníka Ardona, pokračovala v roznášení pití u dalších hostů, a to včetně muže v kápi. Jakmile mu donesla objednané víno a chtěla za něj zaplatit, muž si jen přičichl k vínu a se slyšitelným znechucením odsekl: "Eh, tomuto patoku ty říkáš pití? Ani měděný si nezasloužíš!" Lidé v hostinci se s úžasem ve tváři otočili k jeho stolu a sledovali jeho další počínání. "Na co sakra čumíte?!" V tom do hospody vešel Gromli. Měl po službě a šel se sem jako každý večer navečeřet. Všude bylo plno až na stůl, u kterého seděl jen ten podivný cizinec. Přistoupil k němu, odkašlal si, aby na sebe upozornil, a zeptal se: "Je zde volno?" Nedostalo se mu však žádné odpovědi, a tak si tedy přisedl. Okládal si věci na vedlejší židli, když muž v černém plášti zvednul pohled od stolu a sykl: "Zase ty! Už jednou jsem tě varoval. Vypadni, než s tebou zatočím ty strážnický zmetku!" Gromli chvíli v tichosti seděl a pak odpověděl: "Tak hele, už jste mne dnes jednou urazil a měl byste mít aspoň trochu úcty ke strážným, když už ji nemáte k ostatním. Už mě to přestává bavit! Buďte tak laskavý a neotravujte své okolí svým jedovatým jazykem nebo budu nucen zakročit." Gromli sám nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale byl už opravdu rozčílen.

Muž v černém se pousmál, pak se zadíval Gromlimu do tváře a pronesl: "Likbo". Gromli ucítil, jak ho neviditelná ruka tiskne, nohy mu tuhnou a posléze i celé tělo jako by zkamenělo. Nebyl kamenný, ale nemohl se hýbat, jen tupě zíral před sebe. Mág, tedy muž v černé kápi, chcete-li, se zase otočil a usrkl svého vína, jako by se nic nestalo. "Tak a dost!" zaburácel místností hluboký hlas, připomínající vichřici. "To jsi už přehnal, ty parchante!" Velitel Ardon, muž v modré tunice s plátem na hrudi vstal od stolu a vytasil svůj meč z pochvy. "Tak, kouzelníčku, teď máš na výběr, buď ho pustíš ze své moci, nebo tě budu muset naučit slušnému chování!" pokračoval válečník přibližuje se k mágovu stolu. Než však stačil cokoliv udělat, zahučelo místností: "Barak šachor" a vzduch rozřízl blesk, který byl tvořen samotným stínem. Ten zasáhl kapitána do plátu na hrudi a Ardon z Herdenu se zhroutil na dubovou podlahu hostince. Nastalo ticho, mág dopil poslední doušek vína, sebral svůj ranec a pomalu odešel dveřmi hostince ven do temné deštivé noci. V místnosti nastalo hrobové ticho. Velmi dlouho po mágově odchodu se nikdo ani nepohnul...

Gromli se probudil. Bolelo ho celé tělo, ale už se dokázal pohnout. "Jaké blaho," pomyslel si. Pak si začal teprve vybavovat, co se vlastně stalo. Chvíli ještě ležel na posteli, a pak vystřelil, jako když do něj praští. Seběhl po schodišti dolů, doposud byl v hostinci, jen ho přenesli do jednoho z pokojů pro hosty. Když ho spatřila hostinská, jen se na něho smutně podívala. Její pohled prozrazoval vše. Gromli proběhl poloprázdným lokálem hostince ke vstupním dveřím, kde potkal Nildorna. Nildorn byl městský kouzelník, středně vysoký muž s černým vousem. Ten, opíraje se o svou krásně vyřezávanou hůl, řekl: "Slyšeli jsme, co se stalo, ty se do toho už nepleť! Tohle je práce pro mě a mé druhy, máme co dočinění s temným mágem." pak se prudce otočil a rychlým tempem se vyhoupl do sedla koně.

Gromli se ještě chvíli díval za pelášicím koněm a pak se vydal do kasáren. Bylo to dost daleko, z jednoho konce města až na druhý, ale Gromli měl času dost a především se těšil, až si odpočine. Když však dorazil do kasáren, čekalo ho nemilé překvapení. Po příchodu, když už se uveleboval na svém lůžku, do pokoje vrazil jeho kamarád a nesl tu strašnou novinu. "Hej Gromli, chlapče, kapitán skonal! I přes všechno úsilí ranhojiče a kouzelníka Nildorna podlehl svému zranění." Pak se otočil a s křikem se vzdaloval s touto novinou v dalších pokojích.

Gromli si vybavoval tu událost zcela přesně a bral si to celé za vinu. Celý den jen tak proležel až do večera, a když padl soumrak, vydal se na svou noční hlídku. Ve chvíli, kdy procházel kolem hostince, zaslechl rychle se vzdalující kroky v jedné z bočních uliček. Jeho zvědavost mu nedala, a tak je jako správný strážný následoval. Po deseti minutách pronásledování se mu však kroky ztratily. Chvíli jen tak naslouchal a snažil se zaslechnout sebeslabší zvuk, a když nic neslyšel, otočil se na cestu zpět. Při návratu o dvě ulice dál zahlédl zablýsknutí a zaslechl hluboké zaklínání. Rozběhl se tedy k tomu místu, a když dorazil na malé náměstícko, spatřil kouzlícího mága. Nildorn byl viditelně na pokraji svých sil a v kleče se snažil odolat jakési neviditelné síle, která se ho snažila doslova rozmáčknout. Také druhý mág vypadal ze souboje vyčerpaně, bylo na něm patrné, že už ho to stálo  mnoho duševních sil. Gromli vida, že Nildron již nemůže zvítězit, tasil zbraň a plný odhodlání se na mága rozběhl. Ten však o Gromlim už věděl, a tak na chvíli povolila moc kolem Nildorna. Namířil ruku proti Gromlimu, a než stačil doběhnout, zasáhl ho výboj zelené barvy a srazil ho na zem. Zatím co se Gromli válel v blátě na zemi, dorazila další hlídka, která se v okamžiku dovtípila, co se zde děje a pustila se s mágem do boje. Jejich meče však asi dvacet coulů od mága zastavila jakási neviditelná bariéra. Následoval ještě jeden neúspěšný útok a pak mág vypálil další dva zelené paprsky podobné těm, které srazily Gromliho. Vojáci se zhroutili bezvládně k zemi a z jejich těl se kouřilo. Gromli opatrně zvedl hlavu. Kouzelníci již zase bojovali proti sobě. Nildorn byl už na nohou, ale bylo vidět, že je velmi vyčerpán a asi ani teď mága nedokáže porazit.

Gromli stále ležel, cítil na břiše velkou spáleninu a celé tělo ho bolelo. Sledoval, jak cizinec z vypětím sil srazil Nildorna znovu na kolena. Nildorn se ještě snažil něco říct, ale pak sklonil hlavu a v jeho obličeji se objevil soustředěný výraz. Z jeho hole, kterou stále křečovitě svíral v ruce, vyšlehly bílé paprsky, které mága zasáhly, a osvítily celé okolí ostrým bledým světlem. Pak se Nildorn sesunul vyčerpaně k zemi. Protivník po zásahu kouzlem zavrávoral a upadl na kolena, po chvíli se postavil a snažil se odpotácet pryč z uličky brumlaje: "Prokletý hospodský tupec, hnusná odporná havěť strážná." Gromliho popadl vztek. Opatrně vstal a pomalu jak jen to šlo, se blížil zezadu k mágovi, i když se mu celé tělo třáslo v křeči ze získaného zranění. Ten ho neslyšel, vůbec ho nenapadlo, že by nějaký obyčejný strážný tohle mohl přežít. Ale chybělu k němu pouhé dva sáhy, když jej mág uslyšel a prudce se otočil s napřaženou rukou proti Gromlimu. Rty se zlehka pootevřely a bylo možné zaslechnout: "artak -" Nedopověděl. Chvíli se ještě díval vykulenýma bledýma očima na Gromliho a pak se sesunul k zemi. Gromli ještě pootočil svůj meč v ráně a pak ho rázně vytáhl z těla mrtvého mága. "Tak, ty hajzle, kdo je tu za ubožáka teď?" zařval vítězoslavně Gromli, odplivl si a utřel si meč do černé kápi mága. Mágovy oči se otevřely a pronesl ještě poslední kletbu. Ta však neměla žádného účinku a mágovo tělo se definitivně zhroutilo na dláždění. Gromli se postavil a ucítil neodolatelnou chuť zapít toto velké vítězství. Jelikož byl zraněn a příšerně unaven, dopotácel se k hostinci, kde zůstal až do druhého dne.

"Asi o dva dny později byl Gromli odměněn za svůj hrdinský čin povýšením na kapitána, a tak končí slavný příběh strážného Gromliho."pronesl stařec a odmlčel se. V hostinci nastalo ticho, jen déšť venku tiše bubnoval na parapet okna a dřevo v krbu praskalo. Stařec dopil korbel, vstal a v tichosti opustil hostinec. "Hej! Počkat! Kdo byl vlastně ten Gromli a proč si nám o něm vyprávěl?" ozval se trpaslík Kerdol. Nastalo ticho.

Znovu ho přerušil nechápavý Kerdol: "Hej Fraline, kdo byl ten Gromli?" Fralin se zadíval na Kerdola, zakroutil hlavou a pak tiše odpověděl: "No přece on, Kerdole. On to byl!"