Po bouři

Probudila se, když polínko v ohni zapraskalo. Pohled na tančící plameny ji uklidnil a zavrtala se zpátky do zvířecích kůží. Myšlenka poznání ji vzpřímila do sedu, odsunula přikrývky a obezřetně se rozhlédla po okolí. Pamatovala si uplynulou noc až do své přeměny... co bylo pak je zahaleno mlhou. Větve stromu, pod kterým doposud spala, zapraskaly. Pohlédla nahoru do větví a setkala se s upřeným pohledem člověka. "Ne, člověka ne." uvědomila si, když elf ladně seskočil na zem vedle ní a beze slova poklekl k ohni. Prohlédla si jej, zatímco vkládal jednotlivá polena hladovým plamenům. Tělo měl jako proutek, ostatně jako všichni elfové, ale na zádech pod koženou kazajkou se mu rýsovaly provazce svalů. Vlasy neměl dlouhé, jak bylo zvykem, a padaly mu do očí.

Cizinec přiložil poslední poleno, napřímil se a zpříma pohlédl jejím směrem. A jeho oči, kterými se na ni poprvé podíval. Medové, stejně jako její... Přisedl si k ní, tak blízko, až spatřila jiskry v jeho očích a cítila jeho dech na své tváři. Zíral na ni a cítila, jak se jí zmocňuje horko. Z nenadání jí těsně před obličejem tlesknul, hlasitě se rozesmál, jak s sebou škubla, a odešel nazpět k ohni.

Z lesa se ozval rachot a oba dva obrátili pohled k místu, odkud se vynořil vysoký mladík s lukem v ruce. Jeho přísné rysy a hluboké oči rámovaly dlouhé světlé vlasy, přes čelo koženou čelenku. Odložil luk stranou, pevným krokem přešel k ohni a nastavil své ruce teplu. V zápětí se na prostranství vřítila hobitka, její pihatou tvář zdobil úsměv od ucha k uchu a kučeravé vlasy se ve světle ohně podobaly mědi. Jako poslední z lesa vystoupila vysoká elfka. Havraní vlasy měla vyčesané do drdolu a po boku jí kráčel obrovský vlk. Kráska si ji se zjevným pohrdáním prohlédla, landým krokem přešla k ohništi a políbila na tvář muže v kazajce.