Partie s drakem

Autor: Dart

... V dobách, kdy se rozpínalo Imperium Fonorské až kam oko dohlédne, byla jedna z tisíce dobitých kolonií Aquilonie...

Uslyšel řev. Rychle vstal, však znovu klopýtl a upustil meč. Ach ne! Rychle začal hmatat kolem sebe. Jeho konečky prstů se hbitě pohybovaly po chladné kamenné podlaze. Našel ho.

Tak a co teď? Tma kolem byla hustá a on byl vyděšen. Co bude? Bože, pomoz mi! Zauvažoval se a vzpomínal.

Vyšli brzy z rána. Šlo jich pět a každý z nich byl synem knížete či barona.

"Máme zjistit, kde táboří ti hloupí seveřané", řekl tichým hlasem urostlý muž, zahalený v kožichu a s koženou čapkou na hlavě. Všichni šli bez odpovědi dalších sto sáhů, jen od úst jim vycházel dým.

Náhle promluvil muž robustní postavy zahalený v medvědí kůži:

" Podle stop by měli směřovat do hor, tam se těm bastardům těžko postavíme."

Šli jsme tedy do kopců a sledovali jsme tu falešnou stopu smrti. Nevím, proč jsme si byli tak jisti svou dedukcí. Vyrazili jsme vzhůru zasněženou krajinou, po kolena ve sněhu. Po třech hodinách únavné chůze, náhle zastavili. Muž v medvědí kožešině se zastavil a tiše naslouchal, jakoby větřil vlk. Minutové ticho přerušil jeho hlas:

" Synu Aquilonský, stopy vedou dále vysoko do hor, ale támhle na východě zuří bouře. Míří sem."

"Jak rychle?" otázal jsem se.

"Nemohu ti zcela přesně odpovědět, ale nejdříve tu může být do hodiny, " řekl klidně hraničář.

"A sakra, co teď? Můžeme zkusit zrychlit a vyhnout se jí v horách, ale pokud přijde brzy, může nás zastihnout nepřipravené, a to by mohl být náš konec."

Pravil jsem otáčeje se na ostatní, jako bych žádal rozhodnutí od nich. Chvíli bylo ticho, ale protože jsem nechtěl podrývat svou královskou autoritu, rozhodl jsem: " Tak tedy rychle!"

Vykročili jsme rychle opět k horám na severu. Zvedl se vítr a sníh se začal lehce snášet k zemi. Náhle se opět hraničář zastavil.

"Hej Aquiloňane podívej!"

Otočil jsem se k východu a uviděl jsem doslova lavinu sněhu neseného vzdušným vírem. "To není bouře! To, to, to je..."

Hraničář nestihl dopovědět. Jeho hlas byl přehlučen větrem a sníh nás smetával zpět do krajiny. Sníh jsem měl všude, nemohl jsem dýchat, jen jsem se snažil odplazit pryč do bezpečí. Už jsem byl se silami na krajíčku, když jsem se dostal do malého výmolu mezi dvěma kupami navátého sněhu. Mí přátelé zmizeli a vítr stále sílil. Náhle se setmělo a já uslyšel smrtelný křik. Nesl se krajinou a přehlušoval vše kolem. Zvuk byl strašlivý a každému, kdo ho uslyšel, musela ztuhnout krev v žilách. Jaktěživ jsem nic takového neslyšel. Přimáčkl jsem se ještě více k zemi, až jsem se obličejem zaryl do sněhu. Již jsem nepociťoval chlad, jen palčivou bolest po těle, která přicházela z omrzlin. Skřek se přenesl a zmizel v hukotu bouře. Chvílemi se mi zdálo, že slyším volání, ale byl to snad jen vítr a má představivost. Když se mi zdálo že vítr ustává, pokusil jsem se plazit kousek dál, jestli nenajdu své ukryté přátele. Sám sebe jsem v duchu přesvědčoval, že oni na rozdíl ode mne, našli úkryt a čekají až bouře ustane. Však mé přesvědčování mělo rychlého konce. Něco jsem zahlédl. Pokusil jsem se vstát. Nohy se mi bořily hluboko do sněhu, ale při troše snahy jsem postupoval kupředu. Když jsem konečně dorazil k místu s onou divnou a již zasněženou věcí, zaslechl jsem prapodivný zvuk. Otočil jsem se a uviděl, jak proud vzduchu podemílá sníh a žene ho obří vlnou rovnou na mě. Zavrávoral jsem a udělal tak dva kroky dozadu. Však druhý krok nenašel pevné země a já se propadl.

Probudil jsem se. Byl jsem v jakési jeskyni, snad jen v průrvě. Seshora jsem dopadalo slabé světlo, které osvětlovalo jen mé nejbližší okolí. Rozhlídl jsem se. Co to? Pane bože! Vedle mě ležela ta věc. Byla to ruka, hned jsem poznal, komu patřila. Polil mě studený pot. Co to sakra mohlo být? Tasil jsem meč, ne proto, že bych si tolik věřil, ale zbraň v ruce mi dodávala alespoň malou naději. Má levá ruka byla škaredě pohmožděná, ale pořád lepší než něco zlomeného. Znovu ten skřek. Přilétl jsem odkudsi ze shora...

Po dlouhém uvažování se rozmyslel.

Vstal jsem a šel někam do tmy, rukou šmátraje kolem sebe, co jiného mi taky zbývalo? Doufaje, že naleznu východ, nebo alespoň úkryt před něčím tam venku. V hlavě mi hučelo a zvuk jsem měl stále v uších. Náhle jsem zaslechl něco nedaleko ode mne. Namířil jsem hrot tím směrem a ještě chvíli naslouchal.

"To je drak, synu Aquionský" zazněl hlas.

"Jsi to ty, Arvene? Syn barona Lháva?" otázal jsem se.

"Jistě" odpověděl hraničář přesvědčivě, "pojď, zde přečkáme, než se venku vše uklidní."

Pak jsem uslyšel jen malé prasknutí a jeskynní prostor osvětlil malý ohýnek otevřené lucerny. Hraničář se posadil na kožešinu a začal v klidu večeřet.

"Jez" pobídl mě, " zítra nás čeká náročný den..."