Svatojánská noc

Autor: Awari

Slunce se sklánělo k západu a puštík vylezl z dutiny svého stromu na blízkou větev. Zamrkal, snažil se přivyknout pro něj ještě silnému světlu zapadajícího slunce. Pohodlně se usadil na větvi, zavrtal hlavu hluboko do svého peří a čekal. Věděl, že dnes v noci nebude lovit, neroztáhne svá křídla a nebude pátrat po kořisti.

Dnešní noc je nocí svatojánskou a on bude hladovět. Mžoural na jezírko rozkládající se pod jeho stromem, obklopeno vysokou travou nic nerušilo jeho hladinu. Konečně slunce zapadlo a oba měsíce se vyhouply na tmavé noční nebe. Nic se nedělo a on už začínal být nervózní. Přece dnes nehladoví zbytečně. Na obloze zazářily první hvězdy a stříbrné kotouče pokračovaly na cestě ke společnému setkání, když vysoká tráva zašustila. Pařátky pevněji sevřel větev, na které seděl, a oči se mu zvětšily vzrušením. Na břeh vstoupila antilopa, krůček po krůčku vystoupila z vysoké trávy. Uši se neustále natáčí ve snaze zachytit zvuk cizince a obezřetně se rozhlíží.

Na druhé straně jezírka zarachotí kameny, něco se rychle blíží okolo jezera vysokou travou směrem k ní. Stébla se zavlní a světlo měsíců zalije hřívu bílého severského lva. Mohutné zvíře přikrčí hlavu k zemi a na ohromných měkkých tlapách se přibližuje ke kořisti. Ta nervózně zahrabe útlou nohou, její nozdry se chvějí a dech se zrychluje. Přesto pomalým krokem vyrazí směrem k šelmě. Sova se ani nehne a vidí, jak se zvířata k sobě přiblíží a jejich hlavy se dotknou. Jezero ozáří měkké světlo a na jeho břehu stojí objímající se pár. 

Vysoký muž pevně objímá to, co bylo před pouhým okamžikem zvířetem. Plavé vousy mu rámují ostře řezanou tvář s výraznými čelistmi, rozcuchané plavé vlasy mu na zádech přechází v hřívu, v medových očích úsměv. Povolí své mohutné svaly, uvolní objetí a dívá se na ni. Její veliké oči jsou celé černé, přesto jde poznat, že se také usmívají. Kaštanové vlnité vlasy sahají až k pasu a na temeni jí z vlasů čouhají dva drobné rovné růžky. Hruď se jí bolestivě dme všemi nevyřčenými slovy, nevylíčenými zážitky a nesdílenými touhami, ale mají jen pár hodin, než čas noci svatojánské uplyne, a ona se bude muset vrátit zpátky na jih. Daleko tam, kde je teď její domov.

Zatáhne ji do chladné vody jezera. Nad jeho hladinou se vznáší veselý, šťastný smích, snad až příliš hlasitý. Jako by se snažili zapomenout, jak málo času jim zbývá. Vyběhnou na břeh a v milostném objetí klesnou na kolena. Puštík se zapýřil a odvrátil pohled. Na tohle se dívat nebude. Svatojánská noc dosáhla svého vrcholu, když tmou pronikl slastný výkřik.

Dva měsíce se spojily v dokonalé konjunkci v jeden a jejich světlo dopadá na pár ležící na břehu. Leží v pevném objetí dívajíce se na nebe. Beze slova, protože nic nevystihuje prázdnotu, která znovu nastane, jakmile tato noc skončí. Každé slovo je slovem zbytečným, a proto leží tiše, vychutnávající okamžik. Čas plyne a neexistuje síla, která by jeho nemilosrdný běh zastavila.

Noc se chýlí ke konci a hvězdy na nebi začínají jedna po druhé blednout. Posadí se a její láskyplné úsměvy se střídají s nervózním pohledem plným strachu upínajícím se na čím dál světlejší nebe. Pomalu se oba postaví, je čas se znovu rozloučit.

"Budeš mi chybět." zachraptěl muž hlasem hlubokým tak, že připomínal vrčení divoké šelmy. Pohladil ji po hebkých vlasech a sklonil se, aby ji políbil, když z oblohy zmizela poslední hvězda a svět ozářilo měkké světlo. Zvířata stála a hleděla na sebe. Lev sklonil hlavu, pomalu se otočil a zamířil k vysoké trávě na druhé straně jezera. Ještě naposledy se otočil, aby zahlédl pouze bílý zadek mizející za hradbou zeleně, než vyrazil daleko na sever, domů.