Stygijský kronikář - Válka bohů
Pozoroval jsem bitvu.
Boj byl v plném proudu, ale už se mi tam nechtělo vracet - nemohl jsem. Sledoval jsem, co se děje na pláni a nerozuměl jsem tomu. Na začátku to přece vypadalo úplně jednoduše.
Velitel nás dovedl ke vzbouřenému městu. Vzpomínám si, jak mi tenkrát proběhlo hlavou: Vzpoura na dobytém území, to se Nám ještě nikdy nestalo. Přesto jsem se však ničeho nebál. Po cestě se k nám přidali naši spojenci. Ne, že bych je měl nějak zvlášť v oblibě, ale přece jen vás uklidní, když vám někdo kryje záda.
Během cesty jsme se postupně dozvídali, co se vlastně stalo. Vzpoura prý byla naplánována velmi účinně a nejspíš někým, koho jsme považovali za mrtvého. Zřejmě samotným králem té zemičky. Jisté je to, že se všechno začalo dít naráz. Ponejprve zmizely čtyři předměty moci z centrálního městského kruhu. Hlídali je naši spojenci. Viděl jsem tyhle 'hlídače' v akci a vím, že bych neobstál ani proti jedinému z nich. Pak se začaly věci hýbat. Jeden z hlavních aktérů vzpoury byl vážně zraněn, avšak podařilo se mu uniknout a zmobilizovat část nepřátelských sil. O chvíli později ten samý muž, přestože byl vážně poraněn, samojediný zaútočil na Obra. Musel vědět, že nemá šanci a přece se o to pokusil.
Boj prý netrval ani minutu a podle očitých svědků šlo o jednu z největších podívaných v jejich životě. Onen muž prý nakonec obra skolil a následně byl zastřelen zdálky. Při myšlence na smrt obra mě přeběhl mráz po zádech. Nemůžu říct, že to byl můj přítel, ale to dvacetimetrové monstrum stálo po mém boku v tolika bitvách a viděl jsem spoustu věcí, které dokázalo. Nedokázal jsem si představit nikoho, kromě dvou, tří hrdinů z legend, kdo by jej dokázali zabít bez pomoci.
Potom se však stalo něco, co si nedovedu představit ani poté, co mi to očití svědkové několikrát popisovali. Monumentální chrám, který byl ve městě postaven k uctívání našeho Boha se zřítil v obrovském kumulovaném výbuchu. Z jeho trosek prý vyšlo pouze pět mužů. Nepřátel. Nejstrašnější však byl jejich velitel. Nešlo o žádného velemága, jak se prvně domnívala většina našich lidí. Když mi poprvé řekli, o koho jde, vysmál jsem se jim. Teď už věřím. Ještě teď mě bolí rány, které mi zasadil. Unikl jsem o vlas těm ostrým břitům, jimiž je zakončena jeho hůl. Po jeho boku prý opět stanul onen válečník, který zabil Obra. Nikdo nevěděl, odkud přicestovala tato legenda, která se na dvacet let vytratila ze světa. Ač už se vše zdálo jako zlý sen, objevila se na straně nepřátel další posila. Odporný zakrslík s nadpřirozenými schopnostmi. Viděl jsem, jak v našem lazaretu umírají muži s nenávistným výrazem a jeho jménem na rtech. A taky s ranami od jeho sekery... Také jsem viděl, jak jeho magie osvětluje bitevní pole. Zdálo se, jako by se všechny zapomenuté legendy postavily na obranu tohoto města. Jak anebo proč se to stalo, však nevěděl nikdo.
Dále vím, že se naše jednotky stáhly a můj oddíl a menší armáda našich ponurých spojenců jsme byli povoláni, abychom jim pomohli stabilizovat situaci. Pohádkám a neporazitelným bojovníkům jsem se smál. Žádná legenda se nemohla rovnat zkáze, která se valila na město. Nejen, že nás byla trojnásobná přesila, měli jsme lepší výzbroj a na naší straně stála i dokonalá organizace oddílů. Měli jsme také magii. Zatímco město bylo v troskách. Udeřil na ně mor, jeden z předmětů moci jim byl odňat, aby posílil naši stranu a po městě se potuloval elitní oddíl vrahů, kteří útočili na významné osoby. Navíc byli hlavní mág a theurg zabiti při jednom z našich magických útoků. Kdy a kde se všechno pokazilo? To už asi nikdo nezjistí. Chvíli před bitvou došla zpráva, že mor se podařilo odizolovat a zastavit. Sabotážní akce prý nebyly ani zdaleka tak úspěšné, jak se očekávalo a morálka byla přese všechny ztráty až překvapivě dobré.
Dorazili však i naši poslední spojenci - Skřeti. Bitva mohla začít. Nebesa se zatáhla a my věděli, že náš bůh stojí při nás. Armáda vyrazila. Přesto se však v onom dunění našeho pochodu ozýval nepatřičný zvuk. Zvuk odporu.
Pak už se všechno odehrálo s obvyklou bleskurychlostí, kterou zná každý, kdo někdy stál v bitvě. Vlastně si ani nepamatuji, jak jsem se dostal sem. Daleko za bitevním polem sleduji onu vřavu. Prohráváme a ustupujeme. Na hradbách i před nimi pozoruji malé postavičky, jejichž konání způsobuje zmatek. Nevidím jim do tváře. Ani nepotřebuji. Znám je.
Trpaslík, který bojuji obrovskou válečnou sekerou jen jednou rukou. Jakoby to byla dětská hračka. Přesto se však halí do oparu kouzel a jeho hněv srší na všechny strany. Byl to on a jeho malý oddíl, kdo zastavil všechny skřetí oddíly, které se hrnuly do města. Holohlavý muž, který se pohybuje skoro jakoby létal a jeho meč i magie byly vždy tam, kde jich bylo nejvíce třeba. Ten, který měl na svědomí zničení našeho chrámu. Onen elfí šermíř, jehož meč kmital tak, že jej lidské oko téměř není schopno zachytit. Ten, před nímž ustoupil i démon, kterého naši mágové vyvolali. A mnoho dalších, kteří svou zlobou proměnili bitevní pole v peklo na zemi. Jak bych se tam mohl vrátit? Prý budeme útočit ještě jednou. Poslední úder, který by měl rozdrtit všechen odpor. Pche. Já už nevěřím. Nebudu stát proti legendám.
Epilog: Voják dokončil poslední poznámku na pergamen. Postava v temné róbě, která stála za ním, spokojeně pokývala a pak mu jediným pohybem zlomila vaz. Poté se shýbla pro zápis, který onen muž dokončil a vložila je do prázdných desek. Onen list vypadal, jako by tam vždy patřil. Kronikář se otočil a vyrazil dále, aby mohl najít další pokračováni tohoto dobrodružství.