Volání krve

Voda horského jezera byla ledová, přesto se rozhodl pocit chladu potlačit a důkladně omyl celé své tělo. Teprve poté se vyškrábal zpátky na břeh, navlékl na sebe kožené kalhoty a kazajku z liščích kožešin a vydal se nahoru do vesnice. Uběhlo sotva pár dní od návratu z Dlouhého luhu, kde se znenadání celá osada objevila. O tomto kouzlu a cestě zpátky si budou povídat ještě následující generace, stejně tak o setkání s králem, o jehož existenci neměl doposud nikdo ani tušení. Po návratu do vesnice s úlevou zjistili, že zůstala nedotčená. Kdo by taky stál o to, obývat či vykrádat vesnici, kde všechno zavání vlky...

Velké shledání, jak šaman shromáždění elfů v Dlouhém luhu nazval, považoval šaman za znamení bohů a prohlásil, že pokud bude kdy vhodná doba pro rituál, pak je to teď. Varyanu minul první obydlí na kraji vesnice a zrychlil krok, aby se vyhnul pátravým pohledům elfů, kteří se vydali v jeho stopách. Vstříc mu přiběhla ve své vlčí podobě Raina, vesele na něj mrkla a zařadila se k jeho boku. S Rainou byli přátelé odjakživa, a přestože u ní proměna proběhla přirozeně v poměrně mladém věku, nezanevřela na něj a neutahovala si z něj jako ostatní elfové, protože Varyanu na svou proměnu teprve čekal. Podle některých snad až příliš dlouho a zpočátku lehké narážky a vtípky přerostly u jistých jedinců až v nevraživost.

Dorazili ke shromáždišti na druhém konci osady. Raina se o něj otřela hlavou, opustila místo po jeho boku a začala se prodírat davem, aby získala uspokojivý výhled na portál.  Varyanu se zhluboka nadechl, pevným krokem vstoupil na mechem porostlý kamenný kruh a postavil se čelem k oltáři, který představoval zhruba otesaný balvan s částečně již ohlazenou runou. Shromáždili se zde všichni elfové z vesnice, takovou výjimečnou událost si nikdo nechěl nechat ujít. První proměna ve vlka byla doposud vždy přirozená, někteří elfové jí prošli velmi mladí, někteří si museli počkat. Varyanu však dospěl, aniž by se u něj objevily jakékoli náznaky proměny, a tak se šaman rozhodl při příležitosti Velkého shledání provést pradávný rituál.

Znovu vyhledal v davu Rainu, její jantarové oči zajiskřily a povzbudivě pohodila hlavou. Všechny stříbrem zdobené tváře byly obráceny jeho směrem a on se musel hodně soustředit, aby ovládl nervozitu a třas rukou a neprozradil svůj strach a nejistotu. Už tak si na něj ukazovali a šuškali. Někteří mladí jedinci se již provokativně proměnili, vrčeli a cenili na něj zuby, za což byli odměněni pohlavky svých matek. Na čestných místech nejblíže oltáři polehávali starší, již prošedivělí vlci, kteří ve svém věku trávili většinu času ve vlčí podobě a návrat do své elfské podoby často považovali za mrhání energií.

Kousek od oltáře se tyčil Alfa, vysoký a širokoplecí vůdce vesnice i smečky. Havraní vlasy měl stažené do copu, ruce složené na rozložité hrudi a na stříbrem zdobené tváři, která byla od oka přes nos až po bradu rozryta špatně zahojenou jizvou, se mu skvěl kamenný výraz. Na elfa byl překvapivě vysoký a členové jeho válečné družiny k němu museli pozvednout hlavu, ať už s ním jednali jako elfové, nebo jako vlci.

"Nuže začněme!" ozvalo se a hluk a vrčení davu naprosto utichlo. Starý šaman, jehož kůže  byla již věky vybledlá, rozprostřel na balvan svitek, okraje zatížil menšími kameny a začal nahlas předčítat starým, mladým elfům nesrozumitelným jazykem. 

Varyanu stál uprostřed portálu osamocen a na čele mu vyvstaly kapičky potu při myšlence, co by se stalo, kdyby rituál dopadl neúspěšně. Vyhnali by jej z vesnice? Zabili by jej... Vystrašený šepot v jeho hlavě byl nahrazen monotónním hlasem šamana. Každé slovo se rozléhalo v jeho lebce jako hrom při jarní bouřce, hlas se pomalu prořezával do jeho mozku a Varyanu se začal silně potit. Hlas v jeho hlavě zesiloval a nabíral na intenzitě, narůstající bolest v celém těle jej přiměla zavřít oči a dlaně sevřít v pěst. Přes přivřená víčka zahlédl, jak se v stříbrem zdobených tvářích elfů objevila nervozita, někteří příliš nervózní jedinci se rovněž proměnili. Srdce se mu zběsile rozbušilo a bolestně naráželo do hrudního koše, který byl náhle příliš malý. Svaly na rukou i nohou hrozily, že se přetrhnou, jak se končetiny prodlužovaly. Padl na kolena a zahodil všechen ostych a stud, zabořil prsty do mechu pokrývající kamenný portál a obličej se mu zkřivil bolestí. Šamanův monotónní hlas se mu v hlavě rozhléhal tak, že sotva slyšel vlastní křik, a zpod zavřených očí mu vytryskly slzy.

V okamžiku zavládlo naprosté ticho. Srdce mu stále rychle bušilo, avšak veškerá bolest pominula. Nohy se mu ještě třásly, když si uvědomil, že stojí tváří v tvář černočernému vlkovi, kterému se po celé délce mordy táhla hluboká jizva. Pohlédl mu přímo do jantarových očí a spatřil v nich svůj odraz bělostného vlka.