Deník mnišského řádu

Deník mnišského řádu

V roce 1060 E. D. byl do role knížete a ochránce severních držav Edorských pasován Tar Cesminský, který dal králi slib, že severní území v případě napadení bude bránit všemi dostupnými prostředky, i kdyby to mělo znamenat vysoké materiální ztráty a ztráty na životech. A tak se nový kníže severu uvelebil na svém trůnu v Cesmínském přístavišti, které bylo jedním největších a nejbohatších měst severu. Jeho koženou čapku zdobil prazvláštní ornament, který se dokázal zhmotnit v energii slabého světla mezi kovovými výrustky připomínající vlčí uši. Pomocí čapky se dokázal dorozumět se svými druhy ve smečce. Král Edoru (Tar-Surion) mu při jeho pasování na strážce severu propůjčil insignii moci pána severu ve tvaru malého křišťálového vejce. Říká se, že energie insignie moci umocňovala jeho schopnosti a díky ní dokázal velet armádam tak, jako nikdo před ním.

V roce 1063 E. D. pojal za svou choť ke svatbě mladší dceru Mair knížete Asírie Ardona z Herdenu. Byla to svatba, která měla upevnit spojenectví mezi oběma národy. Assírie byla autonomním územím, které podporovalo Edorskou stranu.

Avšak roku 1070 E. D. došlo ke smrti ženy knížete Ardona z Herdenu, která nečekaně zemřela na nemoc během několika dní. Po Assirské kněžně tedy zůstali tři chlapci a dvě dospělé dcery. Kníže ihned povolal všechny své magistry a kouzelníky, aby zjistili původ nemoci a zabránili ještě většímu neštěstí. Na pomoc dorazila i Cesmínská strana, která byla zastoupena Cesmínskou akademií Nildromem Měničem a jeho dvěma pomocníky. Pátrání po původu nemoci probíhalo několik týdnů, ale nakonec se původ nemoci nepodařilo vypátrat. Magistři se vrátili do svých domovů a celá záležitost byla uzavřena.

Kníže z politických důvodů nemohl zůstat dlouho sám, a tak se brzy v roce 1071 E .D. znovu oženil a za svou druhou choť pojal dceru samotného krále Cesmínského, což mu zajistilo silná spojenectví a výsostné postavení na Edorském královském dvoře.

Píše se rok 1074 E. D. a Tar Cesminský povolává po vzoru Edorských knížat všechny seveřany do zbraně. Během necelého roku má nashromážděných 200 000 vojáků.

Z mlh u severního pobřeží na dohled majáku Cesmiského přístaviště se vynořili první černé Fonorské lodě, které zahájili ostřelování doků, a potopily většinu lodí v nich. Píše se rok 1075 E. D. a Cesmínské přístaviště hoří.

Již se bráníme přes devět měsíců obléhání a kdysi neohrožené město se pomalu mění na ruiny. Naše kostely znějí na poplach několikrát denně a všichni Cesmínští muži hledí marně k horám na nebe a očekávají již tak potřebné posily, které by ukončili tohle dlouhé obléhání.

Fonorské voje sevřeli město nepropustným kruhem. Nikdo nemá na výběr, všichni musí bránit co zbylo. Náš ochránce Tar odešel s malou částí vojska dále do vnitrozemí, kde se pomocí lesní magie a svých věrných pokusí dobít Fonorskou základnu, která je pro celou oblast klíčová. Město už dlouho nevydrží, již se úspěšně brání přes celý rok a hvozd okolo rychle ustupuje.

Roku 1077 E. D. přišla konečně dobrá zpráva. Ochránce severu při dobývání podzemní pevnosti byl úspěšný a pevnost kapitulovala. Fonorští vetřelci ustupují. Jak už to však tak na světě chodí, z velké noviny jsme se neradovali příliš dlouho. Dorazila další zpráva, ochránce kníže severu Tár Cesmínský byl ve svém táboře na bojišti zákeřně napaden jednotkou magických vrahů, kteří ho uvrhli do bezvědomí, kterému po několika týdnech podlehl.

Píše rok 1078 E. D. a bez ochránce severu nejsme schopni vzdorovat dalšímu vylodění fonořanů na naše břehy. Unavené město se ani nestihlo nadechnout a už je tu další vlna. Připlouvá jich více a více a všichni se obrací pro další rozkazy k jediné šlechtičně severu ženě padlého ochránce.

Přichází zima roku 1078 E. D. a všichni tady pořád trčíme v městě smrti uzavřeni hordami cizích vojsk, které nepřestává denně ostřelovat zbytky města. Kněžna nás vyzívá, abychom vydrželi a setrvali na svých pozicích. Je to však čím dál těžší, živý vojáci trpí hlady a zimou a ani těm magickým není zrovna do zpěvu. Ze všech stran se ozývají hlasy, které prorokují brzký příchod smrti. Od včerejšího večera propukla ve městě nová nemoc. Lidé jako by zešíleli a po nocích běhají po městě jako smyslů zbavení. Už tak zesláblé vojsko nemá prostředky zabezpečit bezpečnost ve městě po setmění.

Ruka se mi chvěje hrůzou, když píši tyto řádky. Temné síly cizích bohů ničí poslední zbytky našich staveb. Celé město se chvěje a všechny zvony v chrámech bijí na poplach. V těchto jarních časech roku 1079 E. D. je ještě chladno. V brzkých ranních hodinách vystoupila na náměstí kněžna, která nám oznámila, že posily nedorazí v čas a je tedy na nás jakým způsobem se pokusíme zachránit. Vyprávěla nám o jižním území jejího otce, kam je možné utéci. Každý kdo bude chtít odejít, bude doprovázen lesními tvory na druhou obrannou linii lesa. Tam hluboko ve hvozdu budeme chráněni a pokusíme se nepřátele zastavit dále v postupu. Ženy a děti mohou pak dále pokračovat v cestě na jih do nové země daleko od války.

Kněžna jak slíbila, zabezpečila odchod obyvatel z města a se svou družinou odešla do Tárovi podzemní pevnosti, aby dohlédla na její evakuaci. Po příchodu do pevnosti však stráže byli nuceni pevnost uzavřít, protože nepřátele už byli tak blízko, že byl slyšet jejich pochod nad námi. Během několika týdnů bylo slyšet velké otřesy, které uhodily nedaleko od naší pozice. Mohli jsme se jenom modlit, že se všichni dostali do bezpečí.

Uzavřeni jsme už nejméně šest týdnů. Venku zuří válka a naše hrstka přeživších tady čeká na zázrak. Kněžna se čím dál častěji uzavírá v kapli a prý tam rozmlouvá s bohem. Můj mistr na to však nahlíží dost rozpačitě. Podle něj kněžnu viděl, jak se snaží bohu přinést oběti bohu života a smrti a jak vyzívá a prosí boha, aby jí vrátil muže.

Přiblížil se konec léta a jeden z mužů tvrdí, že i přes zákaz kněžny byl na povrchu. Válečná linie je již na míle daleko a naše pozice je tudíž možné opustit. Vypravoval o městě. Město je dle něj zcela zničené a opuštěné, hradby a zbytky budov popadaly, jako by někdo nebo něco převrátilo zem a celé město hlavou dolů. Některé dveře trčí místo střech, jiné zbytky budov jsou pohřbeny pod nánosem hlíny.

Kněžna i přes tyto nezvratné důkazy zakázala pod hrdelním trestem opustit pevnost a vsadit do kobky dezertéra. Sama pak jak smyslů zbavená pobíhala po pevnosti s náhrdelníkem na krku. Mnoho mužů jakmile se jim naskytla šance, dezertovalo. Až po několika měsících zůstala bláznivá kněžna v pevnosti jen s hrstkou věrných.

Ach je poslední letní den roku 1098 a ta nešťastnice byla nalezena mrtva ve svatyni. No ty naše zbytky mužů už nemají nic lepšího na práci. Moje mysl je unavena a beztak ostatní se již uchýlili ke spánku. Je to tady, konec přichází...