Legenda praví, že Tarův meč byl znovu zkut v Assírii a byl věnem knížete Ardona z Herdenu. Říká se, že meč byl zkut ze zbytků tří starých nalezených částí původního meče ukovaného elfy z Effesu, které Ardon při svých cestách nalezl rozeseté po celém světě. Byl prý zničen velkým válečníkem ve středozemí. O meči se tvrdí, že když ho prve...

V roce 1060 E. D. byl do role knížete a ochránce severních držav Edorských pasován Tar Cesminský, který dal králi slib, že severní území v případě napadení bude bránit všemi dostupnými prostředky, i kdyby to mělo znamenat vysoké materiální ztráty a ztráty na životech. A tak se nový kníže severu uvelebil na svém trůnu v Cesmínském přístavišti, které...

Legenda praví, že Moghoda byla postavena za Fonorského vladaře Vispánia Aegnuse Commoda, který ji nechal postavit v dobách, kdy Fonorské impérium už bylo za svým vrcholem. Byla to doba, ve které se vladaři předháněli mezi sebou, kdo postaví větší pevnost, chrám apod. Imperátor tehdy vydal rozkaz, aby započali s touto podivnou stavbou a trvalo 150...

Vzpomínky krolla Hlavořeze, (autentický záznam vypávění).

Hrdinná skupinka dobrodruhů za podpory elfího knížete Orkána Lesního odhalila zradu v řadách edorasských vojsk. Při nebezpečné výpravě skrz hvozd a zpět získali hrdinové důkazy o zapojení rodiny Dwarů do pašování zboží skrz skrytou stezku napojenou na Andalonské barbary, zasloužili se o přežití několika desítek edorasských vojáků vedených...

Epilog - aneb co bylo po Ostraconu

Voda horského jezera byla ledová, přesto se rozhodl pocit chladu potlačit a důkladně omyl celé své tělo. Teprve poté se vyškrábal zpátky na břeh, navlékl na sebe kožené kalhoty a kazajku z liščích kožešin a vydal se nahoru do vesnice. Uběhlo sotva pár dní od návratu z Dlouhého luhu, kde se znenadání celá osada objevila. O tomto kouzlu a cestě...

Boj byl v plném proudu, ale už se mi tam nechtělo vracet - nemohl jsem. Sledoval jsem, co se děje na pláni a nerozuměl jsem tomu. Na začátku to přece vypadalo úplně jednoduše.

Foukal silný vítr, musel jsem si svázat vlasy do culíku, aby mi nepřekážely ve výhledu. Už včera jsem si s nimi chtěl něco udělat, ale okolnosti mě odvlékly tady na tohle místo, slunce svítilo vysoko nad horizontem a jeho paprsky se odrážely od zbroje Imperialní armády.

Corridan se odpoutala od rodinného stromu, když se za jejími zády zjevil otec. "Co tady děláš? Teď, v tento okamžik, když byla vyhlášena válka Cesmínii, kdy se máš věnovat králi a těm nebohým duším, které jsi sem svým neuváženým jednáním přivedla, se snad snažíš kontaktovat Cesmířany!"

kde odvaha - tam strach, kde sny - tam nikdy nekončící trýzeň.

Probudila se, když polínko v ohni zapraskalo. Pohled na tančící plameny ji uklidnil a zavrtala se zpátky do zvířecích kůží. Myšlenka poznání ji vzpřímila do sedu, odsunula přikrývky a obezřetně se rozhlédla po okolí. Pamatovala si uplynulou noc až do své přeměny... co bylo pak je zahaleno mlhou. Větve stromu, pod kterým doposud spala, zapraskaly....

Sešli jsme se zde všichni. Byl jsem opravdu překvapen, že dorazili i příbuzní z dalekých knížecích měst, kteří se našich pravidelných setkání obyčejně nezúčastňovali. "Vítej Ysoliusi, jaká byla cesta?" ozval se zvučný hlas a po mém pravém boku se zjevil Felsen, můj bratranec, který již po nějakou dobu zastával funkci správce knížecího přístavu...

Není tomu tak dlouho, co se v senátu objevily první rozbroje kvůli daním. Všichni představení rodin se snažili získat vliv v senátu tak, aby ovlivnili hlasování a snížili tak své daně odváděné králi. Tou dobou přicházelo do města spousty cizinců z jihu, kteří zde hledali prozatímní útočiště či stálou práci. Byli to přesně ti, kteří jsou pro peníze...

Slunce se sklánělo k západu a puštík vylezl z dutiny svého stromu na blízkou větev. Zamrkal, snažil se přivyknout pro něj ještě silnému světlu zapadajícího slunce. Pohodlně se usadil na větvi, zavrtal hlavu hluboko do svého peří a čekal. Věděl, že dnes v noci nebude lovit, neroztáhne svá křídla a nebude pátrat po kořisti.

Běžela bezhlavě lesem až dorazila k velkému vodopádu. Zuřivě ze sebe škubala zbytky šatu. Rozběhla se, minula vodopád, vesnici... Běžela až do úmoru. Nevěděla kam, hlavně co nejdál. Jediné, co jí zbývalo, byl útěk.

Konečně jsme dorazili do obydleného města. A říkám konečně, protože opuštěných rozvalin už bylo dost. Strýc Vanderský po nás jde a vzhledem k tomu, co neseme, nás nenechá jen tak zmizet. Při našem posledním setkání s ním to bylo jen o vlásek. Při průchodu městem nás zaujal hostinec na náměstí ve středu města, který byl postaven naproti vysoké bílé...

Uprostřed temné Země, kde ani vítr nefouká, ani voda neteče, ani oheň nehřeje a neplane a zem již není sama sebou, pod širou oblohou, na které září posledních pár hvězd, jako kdyby ty ostatní znechucením odvrátily svůj pohled jinam, stojí černý Chrám a na jeho vrcholu ční... Svatyně.

Otevřel oči a ucítil bolest na hrudi, jako by ho bodalo tisíce včel, a na čele se mu vyrojilo pár kapiček studeného potu. "Jsem mrtev?" prolétlo mu hlavou. Jeho zamyšlení přerušilo dlouhé zavytí. "Vlci, vždycky to jsou vlci." napadlo ho. Pokusil se vstát, ale bolest na prsou ho vrátila zpátky na zem. "Co se stalo?" vzpomínal a protřel si znavené...

Bylo sychravo. Vešli do hostince, shodili nasáklé kapuce a posadili se ke stolu v blízkosti krbu. Oba trpaslíci byli znaveni cestou a v tomto hostinci hledali dobré pivo a levný nocleh. Dveře hostince se otevřely znovu a vešla jimi postavička malého shrbeného starce, celého zabláceného a mokrého od deš...

Již se mračilo
a slunce nebylo,
nebylo na nebi
dle mé potřeby.

Povídka o městě a postavách, které mají i druhou stranu mince.

Vešel jsem do sálu velké katedrály, který byl využíván pouze pro výjimečné události či velké ceremonie. Všichni už byli nastoupeni a nedočkavě očekávali příchod krále. Muže, který se na veřejnosti neobjevil přes 200 let. Po třech směnách čekání a mačkání se v davu šum v místnosti náhle utichl.